Spory o budoucnost českých aut jsou zatím vedeny hlavně z pozic výrobců. Jednou ty fabriky máme, tak ať běží, dokud se nerozpadnou. EU nám do toho nemá co kecat. Ale to je pohled jen nabídkové strany, jak by řekli ekonomové. A protože jednou rukou se tleskat nedá, musíme vzít do úvahu taky tu poptávkovou. Jaká poptávka po českých autech bude, až jinde převáží představa, že spalovací motory končí?
Elektrická Tesla za dva miliony korun je pro bohaté fandy, ale není to konkurence spalovacích motorů, jen průkopník nové technologie. Také Škoda zatím elektrifikovala jen nejdražší model, aby si vylepšila marže, zvlášť při současném drsném poklesu celkové výroby. Ale co se stane, až sem dorazí laciná čínská nebo indická vozítka pro běžný provoz na krátké vzdálenosti? Zakázat? Asijští výrobci elektrických aut mohou zapíchnout vidle do našich namyšlených představ o bezvýznamné konkurenci.
Jistě, nejlevnější nemusí být nejlepší, ale do toho, co je výhodnější, mohou vstoupit i jiné parametry. Nejde jen o peníze, jde taky o svobodu. Elektrická auta jsou součástí něčeho, co zásadně mění postavení občana v rámci systému. Přibývá příležitostí k nezávislosti. Opakem je to, co jsme všichni pocítili na vlastní kůži. Donedávna jsme netušili, jak s námi mohou zatočit sankce, embarga a závislost na centrálních zdrojích. Plynovody letí do vzduchu, ropovody zavírají kohoutky, s napětím sledujeme, jestli benzín vůbec na čerpadle bude, a taky jestli zatopit, nebo uvařit.
Moc si toho nemůžeme dovolit po tom průvanu v peněžence, který přivodila inflace. Už skoro rok nafukuje ceny prakticky všeho, a navíc se důsledně dbá o to, aby vydržela co nejdýl. ČNB pořád udržuje extrémně vysoké úrokové sazby, za kterých nezbývá než zvyšovat i ceny, a ČEZ znovu prodal svoji celoroční produkci do zahraničí. Pro nás ji pak bude nakupovat přes lipskou energetickou burzu, což má tu výhodu, že za ni platíme, jako kdyby byla z nejdražších plynových elektráren, které u nás prakticky nepoužíváme.
Nic z toho však nedusí majitele elektrických aut, kteří se večer vrátí k fotovoltaice na střeše domu. Zapíchnou kabel do zdi a mají vystaráno. Dnes jich je pár, ale bude jich hodně. Až vypukne komunitní energetika, za pár let může být takový okruh nezávislých šťastlivců masový. Postaví si taky společné bateriové nabíječky, ve kterých bude uložena elektřina z vysokého slunce v poledne, kdy jsou členové komunity někde v práci.
Mimochodem, komunitní energetika ušetří peníze nejen za výrobu elektřiny (po splacení investice bude proud ze sluníčka zadarmo), ale taky za distribuci, která v minulosti představovala polovinu elektrického účtu. Dnes její podíl klesl, ale z podstatně vyššího základu, takže distribučky znovu přitvrzují. Po novelizaci energetického zákona by to mělo být uvnitř obce zásobované komunitou podstatně levnější, možná až o devět desetin dnešních poplatků.
Jak je vidět, boj za pokračování spalovacích motorů má širší souvislosti. Je to fakticky boj za zachování celého centralizovaného ekosystému dopravy. Vláda tak stojí pevně na nabídkové straně, zatímco poptávka je někde na okraji. Je to boj za zájmy velkého kapitálu, a nikdy jinak. S velkým kapitálem se nediskutuje, tomu se jen pozorně naslouchá. Kdyby tomu tak nebylo, neměli bychom největší inflaci, nejvyšší ceny energie, nejdražší nájmy, největší přírůstky cen potravin a největší odvody dividend do zahraničí. Spotřebitel má holé ruce. Může proti tomu bojovat jen tak, že nekupuje, nesvítí, nebydlí, nejí, nejezdí a hlavně nečte, protože jinak by ho klepla.
Ovšem v čase malých obnovitelných zdrojů pořiditelných jednotlivci začíná i ta poptávková strana dostávat silnější páky. Zužuje se prostor pro monopoly, sankce a burzy. Když majitel elektrického auta s vlastním zdrojem proudu ušetří za benzín i za kupovanou elektřinu, zároveň ukousne z centrálního trhu těchto komodit. Dostanou konkurenci. Zatím v malém, ale bude to i ve velkém.
To centrálním dodavatelům nedělá radost. Nabídkovou stranu přitom skřípne také bezradnost vlády, která v tom inflačním prostředí nasekala nepromyšlené dluhy, a teď to chce zachraňovat vyškrabováním od občanů. Když takhle sníží valorizaci důchodů nebo zvedne DPH a oseká nejrůznější sociální služby, přispěje i ona k přiškrcení poptávky.
Vede se tedy boj o zachování spalovacích motorů a současně pokračují prodlevy v novelizaci energetického zákona, který má občanům plně umožnit využít nových možností. Je to pokus zadržet odcházející svět, který se zlomku obyvatelstva na vrcholu pyramidy tak líbil.
Obrovský český automobilový průmysl přitom má i stinné stránky. Jak upozornil Mezinárodní měnový fond, máme nevýhodné postavení v tomto výrobním řetězci, protože většinou jen kompletujeme s malou přidanou hodnotou a nízkými požadavky na odbornost. Pokud se nezapojíme do elektromobility, kde jsou vyšší požadavky na kvalifikaci a vzdělání, tak nás trh prostě semele a lidi přijdou o práci.
Předstírat bojové úspěchy na evropském poli je pěkné, ale nemělo by zapadnout, že elektromobilita je globální změna. Nemáme to pod kontrolou. Je součástí širšího trendu dekarbonizace a digitalizace. A tento trend zase otvírá dveře decentralizaci. Pokud to přináší průvodní tlak na vyšší vzdělání, je to nepochybně užitečné nejen pro výrobu.
Energetické komunity se stanou významným finančním zdrojem obcí, jakmile uplyne prvních pár let, než se ty investice zaplatí. Peníze za elektřinu, které dříve odtékaly na vzdálené účty, najednou zůstanou v místě. Výdaje se jakoby zázrakem změní v příjem. Peněz bude tolik, kolik se lidé dohodnou, ale měly by zamířit do místních investic. Měly by nabízet práci místo fabrik, do kterých jsme předtím museli dojíždět a odkud nás vyhnali roboti. Mohla by se tak obnovit zrušená pošta, případně spojit s prodejnou a hospodou, do které by dodávali místní zemědělci mléko, vejce a brambory. A začít se rozhlížet po decentralizaci náročnějších oborů. Vědeckému zkoumání těchto procesů se věnuje třeba ČVUT a jeho ústav informatiky a robotizace CIIRC.
Ta nejužitečnější lokální technologie může být docela jednoduchá. Například 3D tiskárny domů se nemusí moc lišit od běžného jeřábu na kolejích. Vytisknu ulici, naložím ten krám na valník a jedu jinam. Kouzlo úspěchu bude spočívat ve správné stavební směsi a pojivech, ale i tam možná vystačíme s drtičkou stavebních sutin, pár pytli cementu a míchačkou. Neméně důležitý je software, kterým to všechno dáme dohromady.
Dekarbonizace a digitalizace nemusí být cestou do otroctví, jak ji mnozí prezentují. Její vyznění není předem dáno, ale dá se tam vybojovat spousta svobody. Ta leží na straně decentralizace, tedy i aut krmených zadarmo doma, ne z benzínové pumpy nebo od vzdálené elektrárenské společnosti, kde si někdo diktuje podmínky a cenu. Až se ta ekonomika krátkých vzdáleností rozběhne, může se najednou ukázat, že té energie a dopravy je potřeba míň.
Dostávám dopisy, že bychom ty spalovací motory neměli vzdávat, máme výzkumníky, kteří by si s přechodem na nefosilní pohonné hmoty poradili. Asi ano, ale je tu otázka, za kolik, kdy a v jakém měřítku. Jak elektromobilita, tak obnovitelné zdroje, které ji mohou živit, jsou přitom v rozhodujícím nástupu. Teď už nejde o debatu technických expertů o ideálním řešení, ale o účast ve vítězném procesu. Čím víc s ním budeme mít konkrétních zkušeností, tím větší bude poptávka. Ono na té svobodě přecejen něco bude.