Socialismus pro 21. století

TVORBA MODELU SOCIALISMU PRO 21. STOLETÍ

*Je jasnější než kdykoli předtím, že budování socialistické společnosti je „během na dlouhou trať“, zároveň nelze spoléhat a konstruovat „model socialistické společnosti“ jak bude vypadat potom, ale je nutné vytvořit základní obrysy již dnes. Jakkoli jde o složitý a dlouhodobý proces „schéma o vymyšlení receptu, který se podaří přenést na masy a ty jej zrealizují“ (22/s.23) má při tvůrčím přístupu se zabudováním zpětné vazby ve 21. století stále platnost. Jinak řečeno „nesprávná teorie nemůže přesvědčit přemýšlivé, vzdělané, schopné a aktivní lidi, aby se této teorie chopili a přetvořili ji v politický program, učinili ji materiální společenskou silou.“ (8/s.48)

*Vylepšení stávajícího kapitalismu jsou možná a bezesporu užitečná (22/s.23), ale nemohou znamenat rezignaci na převratnou teorii pro převratnou praxi (2/s.63) (8/s.48). Nelze ustrnout na poznání dosaženém v době klasiků ani se nechat smýkat postmoderní tříští různých nesourodých teorií (2/s.63). Je nutné úrovní teorie a praxe překonat ostatní hnutí neusilující o změnu kapitálového vztahu (8/s.47), stimulovat odvážné tvořivé myšlení a jednání. (21/s.51)

* Hovoří se také o krizi hlavních myšlenek a základní orientace. (8/s.47) Otvírá se vějíř možností do všech směrů (2/s.58), jde o to vybrat a ověřit (lépe řečeno vybírat a ověřovat – neuzavřenost tohoto procesu bude důležitou součástí řešení) ty „správné“. Je nutné uchopit pozici v bouřlivé globalizační smršti a rozvíjející se znalostní ekonomice (6/s.162).

Nové globální informační pole dává naději, že různost přístupů bude překonávána a zásadní spory bude možno posuzovat s celoplanetární vědeckou objektivitou (oproti 2/s.58). Budoucnost je v určité míře variantní (2/s.58), ale z hlediska existenčního a udržitelného života na Zemi bude s velkou pravděpodobností možný výběr variant způsobů života daleko menší než v dnešní době mnozí deklarují nebo si představujeme. Záměrem této kompilační studie je tento závěr podpořit.

* Jde nám o teorii, která „nejlépe vystihne celkový pohyb společenské reality a všech jejích prvků, aniž si tuto realitu začne vykládat podle svých subjektivních přání“. (8/s.48) Toto úskalí provázelo celou éru „reálného socialismu“ a jeho náznaky lze sledovat na levici i dnes. Nejlepším lékem proti všem „subjektivním přáním“ a zjednodušujícím receptům je právě dialektika. (3/s.2) (21/s.50) Dnes, po historických zkušenostech, kdy radikální levice ve výsledku doplatila na všechna zjednodušení v teorii i praxi hnutí, je nadmíru jasné, že právě dialektika musí být očima moderního marxismu. Bez nich jen těžko „uvidí“ všechny složitosti vývoje současné i budoucí společnosti.

*Těsné spojení levicové teorie a praxe zůstává rozhodující obranou proti tomu, aby se staly pouze „obsluhou daných společenských mechanismů“. (8/s.49) Jde nám o „fundamentální emancipaci od kapitálu jako regulátoru společenské reprodukce“ (8/s.49), která „je podmínkou toho, aby současná systémová krize nebyla vyřešena nastolením buržoazních nebo fašistických diktatur.“ (8/s.49)

* „Postmoderní člověk má sice povědomí o současných světových problémech, a má povědomí o perspektivách budoucnosti, prvky jeho osobnosti se neustále přeskupují a jeho pohled se neustále mění, a to téměř automaticky“ (8/s.50), avšak závěr, že proto „nic z toho nemůže přijmout za své, i kdyby chtěl“ (8/s.50) mi připadá příliš pesimistický. V textu se dále pokračuje „postmoderní situace vede humanistické a emancipační myšlení k tomu poznání, že postmoderní člověk se může stát člověkem jenom tehdy, když bude obnovena perspektiva komunismu“ (8/s.50) Teprve v každodenním střetávání názorů, které budou oscilovat a kultivovat se ve světle stále nových událostí v globálním informačním poli dojde k tomu, že „lidství a nejhlubší lidské smysly – smysl pro svobodu, pro spravedlnost, pro tvořivost, pro nesobeckou lásku, atd.“ (8/s.50) překoná „ideologii a tu formu života, kterou si vynutil současný proces kapitálové společenské reprodukce“. (8/s.50)

* Do zorného úhlu se dostává „zisk“jedince, překonává se kapitálový vztah. V dialektickém pojetí „všechen“ zisk jednotlivců tvoří zisk celé společnosti: „Tímto způsobem dochází k prolnutí individuálního a obecného: jedinec závisí na obecném (společnosti) a zároveň obecné (společnost) závisí na jedinci.“ (8/s.50)

„EGOISMUS“ A „ALTRUISMUS“ V DIALEKTICKÉM POJETÍ

* V duchu dialektického pojetí hovoříme o „vytváření podmínek pro harmonický, vyrovnaný vývoj individua a celku“ (21/s.48-49), potažmo o pólech egoismu a altruismu (21/s.50):

- dominantními se stávají životní a pracovní hodnoty, které souvisejí se zachováním existence lidí. (21/s.48)

- v tomto smyslu se svoboda stává relativním pojmem – napříště bude chápána ve smyslu svobody celku (21/s.48-49).

- pro celou oblast hodnot nastupující společnosti „je charakteristická pluralita a diferencovanost na jedné straně a jednota v podstatném pojetí na druhé straně.“ (21/s.49)

- „v socialistické společnosti bude kladen velký důraz na seberealizaci“ (21/s.48-49) , „na jednotlivce a jeho potřeby“ (21/s.47-48), „tedy na vlastní uplatnění se ve společenském životě, na kulturní vyžití, na důsledný rozvoj individua.“ (21/s.48-49) „…osobnost bude centrem snažení celé společnosti. Avšak egoistické orientace se budou kultivovat vnímáním širších skupinových a společenských vazeb. Společenský zájem se bude prosazovat prostřednictvím zájmů skupin, kolektivů a jednotlivců. Za těchto podmínek bude ve společenském vědomí slábnout vliv negativistických a rozkladných hodnot spojených s třídně vykořisťovatelskou společností. Lidé si budou, obrazně řečeno, lépe rozumět a budou si více uvědomovat a emocionálně pociťovat svou sounáležitost a spoluodpovědnost za vývoj společnosti“ (21/s.47-48). Půjde také o „solidaritu, společenské kontakty a mezilidské vztahy“. (21/s.48-49)

- „Svoboda určená sociálním potenciálem není totéž co egoistická svoboda, jak ji nahlíží neoliberální ekonomická teorie. Jak by řekli komunitariáni, člověk zakouší svobodu díky pocitu sounáležitosti ke skupině, kultuře, tj. prostřednictvím toho, že někam – nebo k někomu – patří. Tou nejdůležitější věcí pluralismu není možnost individuální volby, stejně důležité je, aby kultura a skupina měla jednotlivci co nabídnout.“ (6/s.91)

DIALEKTIKA „INDIVIDUA“ A „CELKU“

* Globalizace přináší „nový styl individualismu“ (6/s.81), který však nevylučuje „možnost spolupráce“ (6/s.81), „naopak– možnou kooperaci, na rozdíl od budování hierarchických sítí, velmi pozitivně stimuluje“ (6/s.81).

Praxe potvrzuje dialektiku „ individua a celku“ také v Dánsku, kde „ekonomika spočívá na drobném nebo středně velkém podnikání, ve kterém se snoubí tvrdá hospodářská soutěž se vzájemnou provázaností. Tento stav vyplývá z politické a podnikové atmosféry, která podporuje spolupráci a zároveň maximalizuje soutěživost.“ (6/s.84)

DEMOKRATIZACE DEMOKRACIE

*Praktickým projevem dialektiky „individua a celku“, zvýrazněným otevřeností informačních společností, je „druhá vlna demokratizace“ (6/s.65-66) nebo jinak řečeno „demokratizace demokracie“. (6/s.65-66) (19/s.58-59) Cílem je „větší transparentnost a zodpovědnost“. (6/s.65-66) Konkrétním projevem může být „zavedení elektronických referend, obnovení určité formy přímé demokracie a občanských soudcovských sborů“ (6/s.66), „ rozšiřování parlamentní demokracie o samosprávu, participaci a přerůstání stranických politik v občanskou, nepolitickou politiku stavějící věci obecného zájmu nad zájmy stranické a partikulární. (19/s.58-59)

Václav Bělohradský jde ještě dál, když definuje formuli „deliberativní demokracie“ jako „označující v politické vědě demokracii, která usiluje o zasazení procesu rozhodování do co nejotevřenějšího veřejného prostoru, v němž rozdíl odborník – neodborník, politik – nepolitik, vlastník – nevlastník, straník – nestraník, manažer – zaměstnanec je stále a masově překračován.“ (1/s.4)

Tato „formule“ definuje program levice a všech politických sil myslících to s prosazováním „životních a pracovních hodnot, které souvisejí se zachováním existence lidí“ v 21. století vážně.

Václav Bělohradský uvádí tři zásadní „postřehy“ v souvislosti s „deliberativní demokracií“:

„rozhodnutí, která se formují v takové společnosti, jsou racionálnější (více hledisek a informací), legitimnější (větší reprezentativnost) a zvyšují kvalitu společnosti (účast na rozhodování vychovává).“ (1/s.4) Tyto tři body „nového programu“ mohou směle konkurovat všem politickým směrům, jsou schopné kultivovat jak levici tak pravici.

GLOBÁLNÍ SÍŤ

*„Prostřednictvím dvou technologií osobního počítače a internetu, dochází ke konstrukci virtuální reality a kyberprostoru. Nové funkce a rozsah vytváření, uchovávání, zpracovávání, přenášení a sdílení informací, často v reálném čase, vede k utváření infosfery jako nového planetárního obalu či dimenze.“ (14/s.32) „Překotný rozvoj vedl k vytvoření prostředků pro stlačení času a prostoru. Zrychlení komunikace umožňuje současně vytvářet nové nadnárodní globalizované sociální prostory (globální podnikové sítě, instituce globálního řízení, nadnárodní integrační seskupení atd.) s řadou mnohostranných dopadů.“ (16/s.7) Vzniká „globální informační infrastruktura, umožňující propojení přes internet a nová interaktivní média.“ (3/s.11)

Na svět můžeme pohlížet jako na „hierarchický systém s jasně profilovaným jádrem a různými druhy periférií“ (I. Wallerstein a jeho škola) (5/s.16-17), ale také „jako na síť bez jasně vymezeného centra“ (Michael Hardt a Antonio Negri). (5/s.16-17) „Přechod firem z pevných, hierarchicky členěných organizací na sítě přitom úzce souvisí s procesem globalizace“. (11/s.14) (16/s.8) „Síťová organizace vztahů způsobuje, že vztahy a organizace se stávají nejen pružnějšími, ale také nestálejšími.“ (16/s.8)

Nastává „proměna životního pole člověka v informační společnosti.“ (14/s.32) Dochází k „rozpínání životního pole až na planetární rozměr a sociální komunikaci napříč kulturami, náboženstvími, státy, rasami, kontinenty.“ (14/s.32)

Utváření informační společnosti se stává novou dimenzí pro rozvoj kultury (3/s.11), má převratný vliv nejen na řízení a celý způsob práce, ale i na duchovní život společnosti (3/s.11). „Změny, které jsou spojené s komputerizací jsou tak zásadní, že mají až civilizačně evoluční charakter.“ (14/s.32)

„Nejdůležitější je akcelerace pohybu informací, z nichž se stává hlavní nástroj moci a nadvlády.“ (5/s.13) „Vzniká „mediální demokracie“, kdy o vítězích voleb rozhodují peníze. Roste vliv reklamy, médií, manipulací a virtuálních světů i náboženství.“ (16/s.8) „Informační a manipulační síla sdělovacích prostředků, i mezinárodních informačních systémů – internetu bude i v socialistické společnosti výrazná, bude stále sílit.“ (21/s.52)

„Internet se stává ohniskem vytváření informační společnosti a tomu odpovídajícího způsobu života a současná mládež je první generací, která ve spojení s novými technologiemi realizuje nové formy chování v informační společnosti.“ (14/s.32) „Tyto změny nastupují s tak vysokou dynamikou, že se naplňují převážně uvnitř jedné - mladé generace.“ (14/s.32) „Temporalita těchto procesů a jejich soustředění, především uvnitř jedné generace, přispívá k rozrůzňování generací, případně až ke generační propasti.“ (14/s.32) „Mladá generace se od předchozích generací odlišuje rozsáhlejším životním polem a dynamikou jeho rozpínání.“ (14/s.32) „Od narození jsou média vedle rodiny významným socializačním institutem.“ (14/s.33)

CHARAKTER PRÁCE A ZMĚNA HODNOT

*Vše nasvědčuje tomu, že kyvadlo dějin v naší zemi (nejen?!) je vychýleno na stranu „bujícího individualismu, který je pojímán nejen jako odpor proti kolektivní solidaritě, ale i jako právo silnějšího či bohatšího na kořist v nejen podobě věcí, ale i moci nad lidmi.“ (12/s.28) Nezbývá než usilovat o přijetí takového systému „ve kterém potřeba peněz bude doprovázena kolektivností, solidaritou a chápáním potřeb společnosti“. (12/s.28)

„Patrně nejnáročnějším a nejsložitějším úkolem socialistické společnosti bude pravděpodobně postupná změna žebříčku individuálních životních hodnot, odsunutí idolu zisku a samoúčelné prestižní spotřeby z vrcholu osobních ambicí a jejich nahrazení humanitními cíli.“ (7/s.29-30)

Nelze rezignovat na prosazení takového modelu hospodářského systému, který povede ke změně hodnot. Jakkoli představa o tomto systému vznikne „za hranicemi ekonomiky“ musí být v této ekonomice aplikován. Víra ve změnu hodnot, která by „ležela již za hranicemi ekonomiky“ (7/s.29-30), tedy mimo způsob hospodaření, patří k nejslabšímu článku programu a činnosti ekologických stran a hnutí. Jedinou správnou budoucností je požadavek změny hodnot vyplývající z přesvědčení, že „jiný způsob výroby je možný“. Logika řešení problému pak vede ke spolupráci zelených a radikální levice.

Revoluční změny v charakteru práce při růstu seberealizačních, tvořivých rysů povedou k překonání honu za bezduchým konzumem jako motivu k práci a základu hodnotových orientací člověka. (3/s.7)

DIALEKTIKA PRÁCE

*Ve vyšší fázi komunismu zásada „každý podle svých schopností“ bude dodržována nikoliv z ekonomického donucení typického pro nižší fáze společnosti (20/s.44), ale z důvodu práce jako tvořivé činnosti a první životní potřeby. Dialektika práce životní nutnost – životní potřeba povede k dialektickému překonání nerovnosti. Nerovnost ve spotřebě již nebude pociťována jako nerovnost, neboť důležitější hodnotou bude seberealizace a tvořivá práce, což by „paradoxně“ mohlo vésti k silnějšímu pociťování nerovnosti při omezených možnostech výskytu takové tvůrčí práce ve společnosti.

„Kriterium odborných schopností může být – a v budoucnu být musí – v maximální možné míře respektováno od samého počátku. Toto kriterium musí platit především při obsazování řídících rolí v celé hierarchii řízení odshora až dolů. Socialismus oddělení řídících rolí od rolí výkonných neodstraňuje, musí však učinit řídící role přístupnými všem občanům.“ (20/s.46)

S nástupem duševní práce a související vyšší úrovní seberealizace budou mít naše „socialistické výrobní vztahy, jak si je idealizujeme“ (22/s.23), šanci.

Dojde „k osvobozujícím změnám v postavení člověka, umožňujícím stále většímu okruhu lidí vnímat společenský a tvořivý smysl práce, nacházet v ní nejen zdroj výdělku, který bude zachován a podle zásad sociální spravedlnosti kultivován, ale také možnost seberealizace, participace, osobního růstu, uplatnění iniciativy a podnikavosti“. (18/s.55)

* Proces kultivace znamená „socializující systémové změny, včetně změn ekonomických a vlastnických struktur v jejich pluralitě i změn charakteru práce“. (18/s.54) Povede k překračování limit „ekonomické nutnosti, postavené na spotřebitelsko-vlastnické, tržní ideologii a praxi orientované na zisk, na hysterii „růstu růstu“ a „ufinancování“. (18/s.54)

„Ekonomická a podnikatelská činnost, které se bude postupně vracet její lidský smysl, bude mít, zejména ve vyšší fázi přechodu k socialismu, stále více charakter tvořivého hospodaření, tedy kultury v nejširším slova smyslu.“ (18/s.54)

Vyhraněná „individualizovaná kapitalistická společnost“ (18/s.55) musí být „vyvážena“ socialistickou politickou kulturou s „novou „nepolitickou politikou“ realizovanou na bázi široké palety samosprávných občanských struktur, iniciativ a forem přímé demokracie“. (18/s.55) Vize socialismu „otevírá cestu ke společenství ve kterém se lidskost stane nejvyšším účelem a cílem.“ (18/s.53)

ROVNOST PŘÍLEŽITOSTÍ A REGULACE NEROVNOSTI VÝSLEDKŮ

* Životaschopný postoj k rovnosti znamená „v první řadě se zaměřit na rovnost příležitostí“. (6/s.89) Politika třetí cesty se soustřeďuje na to, jak vytvořit podmínky pro maximální rovnost příležitostí, ovšem za současné regulace nerovnosti výsledků. (6/s.57) (6/s.92)

„Rovnost za každou cenu“ (6/s.88) by znamenala demotivující rovnostářství. (6/s.101-102) (6/s.99)

„Rovnost příležitostí nakonec často plodí vysokou míru sociální a kulturní diverzity.“ (6/s.89)

Je nutné kultivovat a kultivovat, neboť jinak „politické zápolení a soutěž o vedoucí pozici vždy vedou k mocenské nerovnosti a podnikatelská činnost pro změnu k ekonomické nerovnosti…“(6/s.88)

Rovnost a nerovnost je pociťována podle seberealizace (6/s.91), stejně tak i stav chudoby je posuzován podle “subjektivně zažívané kvality života vnímané jako pocit spokojenosti.“ (6/s.91) Sociální systém se často stará pouze o to „kdo“, ale vůbec ho nezajímá „proč“. (6/s.112) „Chudoba má mnoho podob.“ (6/s.113-114) „Osvojit si životaschopný a dynamický postoj k nerovnosti znamená především, že přestaneme chudobu považovat za permanentní a definitivní stav. Měli bychom se pokusit minimalizovat situace, kdy chudoba vede k sociální exkluzi, anebo kdy je naopak sociální exkluze příčinou chudoby.“ (6/s. 114-115)

… Zdůrazňuje také školu, ve které spatřuje hlavní nástroj, který pomáhá rozvíjet iniciativnost a odpovědnost a kde jedinec získává mnohem víc než jen odborné znalosti. (6/s.90)

Daně z příjmu a daňové úniky (6/s.100), daňová zátěž, snižování daní a vliv na ekonomiku (6/s.100-101), sociální a ekonomická politika (6/s.123), míra zdanění spojená se sociálními transfery a stupeň progresivity u daně z příjmu (6/s.103), daňový základ a vytvoření co nejvíce pracovních možností (6/s.103) jsou většinou spojené nádoby, proto jakákoliv opatření je nutno používat citlivě s ohledem na výsledný efekt pro ekonomiku jakožto celek. (6/s.100-101)

„Majetková daň a zvláště daň z dědictví by z programu rozhodně neměly být vypuštěny. Rovnost příležitostí není kompatibilní s neomezeným převáděním bohatství z generace na generaci“ (6/s.105).

PARTICIPACE

*Naše budoucnost počítá „se spontánní masovou účastí pracovníků, kteří se sdružují v decentralizovaných strukturách, ve kterých si také osvojují reálnou zkušenost participace a kooperace“. (5/s.18) (5/s.15)

„Firmy, které by vyměřily určitý podíl pro své zaměstnance, by mohla vláda daňově zvýhodnit. Dalším nástrojem, který by mohl tyto firmy a zaměstnance se zájmem o takový program motivovat, by mohla být možnost přednostních úvěrů.“ (6/s.149)

„Pokud by se podařilo vytvořit příznivější daňové a legislativní prostředí, mohly by se akcie nakupovat za zaměstnance a možná by se daly zahrnout do důchodového plánu.“ (6/s.149)

„Zaměstnanecké programy spoluvlastnictví by mohly posílit rozvoj oborů, které se zakládají především na odborné znalosti. Ve firmách, které podnikají v oblasti IT, je podle slov jejich pracovníků nejběžnější odměnou poskytovanou nad rámec platu možnost podílového spoluvlastnictví.“ (6/s.149)

„Úkolem vlády je vést firmy k tomu, aby, kde to jen trochu lze, umožnily svým zaměstnancům získat akciový podíl na společnosti a motivovat zaměstnance, aby vykupovali krachující podniky, kde je ještě reálná šance, že by se mohly vzpamatovat a přinést nějaký zisk“ (6/s.148)

„Přestože dnešní, kapitalismem poznamenaná podoba zaměstnanecké participace a samosprávy není sociálně jednoznačným jevem, zasluhuje si rozhodnou podporu. Dosáhnout jejích vyšších efektů by však bylo možné jen při podstatnějších přeměnách rozporu práce a kapitálu. Sama o sobě je participace jen ekonomický nástroj, který slouží tomu, kdo jej ovládá a stanoví podmínky jeho využívání.“ (5/s.18)

Radikální levice by nejen „měla možnosti i hranice participace studovat co nejpozorněji“ (5/s.18), ale měla by ji přijmout za svou, neboť nic „lepšího“ dějiny 21. století připraveného pro další emancipaci člověka nemají. Participace obecně nemusí být jen „výhodná i z hlediska podnikatelů: zpravidla zvyšuje výkonnost podniků a přináší jejich majitelům vyšší zisk“ (5/s.18), ale její rozvinuté formy dávají šanci k překonání soukromovlastnického kapitálového vztahu dialektickým zespolečenštěním výroby. Zapadá do toho i vyjádření o tom, že participace „především zvyšuje sebevědomí zaměstnanců a jejich schopnost rozhodovat o sociálně ekonomických problémech“. (5/s.18)

„Důraz na možnosti participace doprovází polemika s řadou dosavadních přístupů a návrhů marxistů. Pro mnohé teoretiky participace na Západě je marxismus systémem, který je s koncepcemi participace v zásadním rozporu. „Dobra“ jsou v něm dána údajně „předem“ a poskytována „zvnějšku“. Je stále považován za systém, který se orientuje na centrální a tím „nutně“ byrokratické plánování a vedení.“ (5/s.18) Ale je tomu opravdu tak?

…“ např. pokusy o budování družstevního socialismu nemohly – podle Marxova mínění – při ostré konkurenci kapitalistického politického panství obstát.“ (5/s.17) Novými myšlenkami budeme konkurovat jakémukoliv „politickému panství“.

VLASTNICTVÍ

*Kategorie vlastnictví má v programu radikální levice tradičně ústřední postavení (7/s.32) (2/s.60-61): „v její ekonomice se prosazují přednosti a klíčová úloha společenského vlastnictví“ (3/s.2). Právě vztah soukromé vlastnictví – společenské vlastnictví je potřeba pojímat dialekticky (podobně jako trh – plán). Historie nás poučila, že pouhá holá negace soukromého vlastnictví automaticky k přednostem či vítězství společenského vlastnictví nevede: „charakter zespolečenštění práce a výroby neumožňoval dostatečně efektivní využívání společenských zdrojů, zainteresovanost řídícího aparátu a růst participace pracujících“. (3/s.3), východiskem je pochopení, že obnovení perspektivy socialismu není v návratu k nepřiměřenému postátnění ekonomiky. (2/s.60-61)

V duchu dialektiky budou vlastnické formy více společenského typu ty, které nabídnou vyšší spoluúčast jednotlivců (viz (3/s.6) (7/s.29) (3/s.4) ) (do tohoto schématu zapadá i „vliv individualizace práce spojené s procesem informatizace“ (2/s.60-61) (3/s.6)). Vlastnická pluralita je vedlejším produktem, nikoliv hlavním cílem a je výrazem demokratického nenásilného přístupu k přerodu společnosti. (2/s.60-61) (3/s.6)

* Dialektická povaha dvojího charakteru práce - konkrétní a abstraktní, potažmo dialektický rozpor a jednota jednotlivce a celku ve společnosti způsobují, že „společenský produkt (tedy i nadprodukt a v konečné fázi zisk) je výsledkem práce celé společnosti“(7/s.32), ale zároveň i „součtem prací všech jednotlivců“. Síť velmi komplexních vztahů využívající předností informační společnosti založených na „demokratizaci demokracie“ a na „deliberativní demokracii“ (1/s.4) bude obsluhovat společnost včetně „rozhodování o tom, co je ve společenském zájmu a promítání tohoto rozhodování do cest vývoje hospodářského života.“ (7/s.32). Dialektická rozporuplnost je přítomna ať skrytě či zjevně ve všech oblastech socialistické ekonomiky. (7/s.34) (3/s.7)

„Socialistické vlastnictví nevznikne podpisem znárodňovacích zákonů, ale až vybudováním celé soustavy ekonomických vztahů, prostřednictvím nichž se společenské vlastnictví realizuje.“ (7/s.32)

„Dnes se nám rýsuje nový poznatek - fakt, že sama politická aktivita na formování vědomí neprivilegovaných vrstev nestačí. Musí mít jako svou oporu určitou ekonomicko-vlastnickou aktivitu samotných příslušníků neprivilegovaných vrstev, kteří jsou jinak svým základním postavením právě z této aktivity vyloučeni, což má výše zmíněné negativní konsekvence v oblasti vědomí. Tuto aktivitu může v budoucnosti dodat masám příslušníků neprivilegovaných skupin jen rozvoj společenského vlastnického, zejména samosprávného sektoru a jako předstupeň k jeho vzniku, různé formy podílu na řízení v ekonomice i v nadstavbových sférách života společnosti.“ (9/s.42)

*Často hovoříme o „shareholderovém kapitalismu“ a o „stakeholderovém kapitalismu“ (6/s.150-151). „Podílový kapitalismus (shareholderový kapitalismus) je nejjednodušší verze kapitalismu, kde se management stará především o to, aby měli majitelé co nejvyšší výnosy. Pro kapitalismus kapitálových účastníků (stakeholderový kapitalismus) je charakteristické, že podíly na majetku podniků se rozdělují mezi množství různých jednotlivců a skupin.“ (6/s.151) Je jasné, že nám nejde o co nejvyšší výnosy, ale o komplexní síť vazeb a proto „právě druhý model kapitalismu můžeme považovat za ideální způsob, jak zjemnit drsný tržní systém“. (6/s.151) Zjemnění drsného tržního systému je relativní, neboť věříme, že základem informační společnosti bude otevřená soutěž myšlenek a přístupů, „produktivní napětí“ vycházející z atmosféry soutěže a spolupráce zároveň. Nebezpečím podle A. Giddense je „…nedemokratický, příliš uzavřený systém, ve kterém bují klientelismus. Rozhodují elity, jejichž členové jsou spolu propojeni neviditelnou sítí. Obyčejný člověk má pouze formální pravomoci. Banky půjčují na základě osobních přímluv, kartelové dohody jsou spíše pravidlem než výjimkou.“ (6/s.152) A. Giddens nevěří v ideální model kapitalismu, ke kterému směřují všechny společnosti (6/s.151), považuje za vhodné obohatit systémy o zodpovědný přístup. (6/s.152)

„To ovšem vyžaduje, aby občané kladli neustálý odpor obecné tendenci každé politické moci vyloučit z účasti na rozhodování ty, kdo nejsou „shareholders“ v obecném smyslu, to znamená že nemají dostatečné „legální oprávnění“ k podílu na rozhodování, jakým je například vlastnictví akcií. Jsou ale „stakeholders“ – to, co je v sázce v tom rozhodnutí, se jich přímo týká jako například ekologické důsledky určitých soukromých rozhodnutí.“ (1/s.4)

TVOŘIVÁ TŘÍDA

*Kategorie společenských tříd hrála vždy důležitou roli v pojmovém aparátu marxismu. Definice tříd měla usnadnit orientaci a organizaci boje proti vykořisťování. Ostré vymezení zájmů dělnické třídy vedlo k definici „třídního boje“, „revoluce“ a „diktatury proletariátu“. Doba se velmi změnila (5/s.17), cenným odkazem pro dnešek je „tah na branku“ tj. definování hlavního cíle a vymezení „tříd“ a jejich zájmů ve vztahu k tomuto cíli. Takovým cílem cílů není dnes nic menšího než vítězství společenských vztahů s „dominancí životních a pracovních hodnot, které souvisejí se zachováním existence lidí.“ (21/s.48)

S končící industriální érou se v rozvinutých zemích objevuje tzv. znalostní ekonomika s kterou se mění charakter práce. (2/s.61)

Adaptace na změněný charakter práce povede k tomu, že bude významná část dělnické třídy získávat znaky tzv. znalostního proletariátu, „kognitariátu“. (3/s.7-8) (2/s.61) Odděluje se zájmově od skupiny nalézající uplatnění v tenčící se nabídce tradičních profesí. (2/s.61)

„Skupinou, která se nejvíce identifikuje s novou politickou kulturou, jsou „informační pracovníci“, tedy stále se rozšiřující sektor střední třídy, jejíž pracovní náplň se odvíjí od informačních technologií. Informační pracovníci jsou lidé, kteří tráví většinu času u počítače v podmínkách s absencí hierarchie. Tito lidé problémy nevytvářejí, ale řeší.“ (6/s.48)

Řídící pracovníci ve vztahu ke kapitálu představují dvojakou zájmově rozpornou skupinu (9/s.40), podobně „vedlejší třída maloburžoasie“ (pro Marxe představovala třídu mimo kapitálový vztah), s dvojakým postavením vlastníka i nepřímo, na trhu vykořisťovaného pracovníka spolu s dalšími skupinami „tvoří množinu mající řadu společných objektivních zájmů, ze které by při splnění dalších podmínek bylo možné vykovat aktivně politicky jednající společenský svazek.“ (9/s.40)

* I dnes je dělník nevlastník výrobních prostředků (9/s.40-41), přechod k spoluúčasti má svá úskalí. (9/s.41) „Dnes dělnická třída není jen kognitariát, zítra bude kognitariátem celá dělnická třída a kolem něho se bude pohybovat složitý konglomerát dalších skupin fyzických i duševních pracovníků.“ (9/s.38)

„Za určitých, zatím bohužel blíže neprozkoumaných podmínek v oblasti formování vědomí se tento kognitariát stává nositelem procesů překračujících rámec kapitalistické společnosti (ale ne automaticky (2/s.61)) vůdcem ostatních skupin přímo či nepřímo vykořisťovaných kapitálem, především tím globálním, a oporou levicového politického hnutí i levicového myšlení i psychologického cítění.“ (9/s.37) „Tento kognitariát má také nejblíže k tomu, aby se stal aktivním prosazovatelem samosprávného společenského vlastnictví a zárodkem vzniku třídy samosprávných vlastníků přebírající štafetu nejprogresivnější a vedoucí společenské síly.“ (9/s.37) „V rovině třídní se bude jeho vlastnická role vyvíjet od postavení námezdně zaměstnaného k postavení účastníka té či oné formy společenského vlastnictví.“ (3/s.7-8)