Ing. Jan Zeman, CSc., Praha
Rozval klimatu na Zemi, způsobený z velké části masivními, stále rostoucími antropogenními emisemi skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého CO2, metanu CH4 a oxidu dusného N2O, pokračoval. Rok 2019 skončil jako druhý nejteplejší v historii měření teplot na Zemi (o něco málo teplejší byl jen rok 2016, přičemž posledních šest let bylo nejteplejších) a teplota vody v oceánech byla v roce 2019 absolutně nejvyšší po dobu měření. Oceány se oteplují ještě rychleji než souše.
Oteplování přináší mnoho negativ, počínaje táním ledovců a zrychlujícím se stoupáním hladiny moří. Vysoké letní teploty začínají paralyzovat velkoměsta typu Káhiry či Bagdádu. Zvyšující se teploty citelně zhoršují kvalitu vodních zdrojů nejen v ČR (eutrofizace ad.). Přinášejí stále větší výskyt přírodně ekologických katastrof – obrovských tajfunů, povodní, such apod. jakož i rostoucí rozkolísanost počasí.
Příznačné v roce 2019 byly obrovské požáry, které sužovaly zejména tropické deštné pralesy v Indonésii, v Kongu a v Brazílii, lesy v Kalifornii, buš v Austrálii. Ty dosud neukončené v Austrálii již postihly plochu větší než Bulharsko. Nemají v historii lidstva v Austrálii obdobu. Kolik lesních požárů bylo založeno lidmi, se neví, byť zejména v případě Brazílie a Indonésie si není dobré dělat iluze. Samozřejmě, rostoucí vedra a sucha riziko vzniku požárů zvyšují.
Odlesňování v tropech pokračuje v neztenčené míře. Je jednou z příčin stále rychlejšího vymírání rostlinných a živočišných druhů, z větší části dosud nepopsaných. Se zkázou pralesů a lesů končí i jejich mimoprodukční funkce, zhoršuje se mikro a mezoklima, degraduje se půda. Ekologická situace se dále citelně zhoršuje.
Pokračuje trávení moří a oceánů odpadem, nejen plastovým, jak by se podle mediálního ohlasu dalo předpokládat. S problémem antibiotik, hormonů a mnohých dalších škodlivin ve vodách si, zdá se, lidstvo neví rady, o vylovování mnohých moří nemluvě.
Nemohoucnost světového společenství
Světové společenství tváří v tvář narůstající světové klimatické krizi předvádí totální impotenci. Světová klimatická konference v Madridu v prosinci 2019 skončila bez výsledků. Včele sabotérů tentokrát paradoxně stála hořící Austrálie. Tragédie začíná skutečností, že někteří světoví vůdci, jako prezidenti USA Trump a Brazílie Bolsonaro či premiér Austrálie nevěří na klimatické změny vyvolané lidmi a ignorují je.
Zásadním problémem je pokračující nemilosrdná konkurence mezi jednotlivými státy světa, která odsouvá relativně nákladnou ochranu klimatu na vedlejší kolej. V situaci, kdy západní svět pod vedením USA pokračuje v nemilosrdném vysávání ostatního světa válčením, je šance na účinnější ochranu klimatu velmi malá.
K tomu přistupuje obrovská, stále více samoúčelná hmotná spotřeba většiny občanů ve vyspělých a boháči v rozvojových státech. Těžce zatěžuje životní prostředí, o demoralizaci snah o jeho ochranu nemluvě. Problém je, že na takovém plýtvání je kapitalismus více méně založen.
Prosazovat je nutno celosvětové mechanismy snižování emisí skleníkových plynů. Takové mechanismy ale zcela určitě nevytvoří EU prosazovaný obchod s povolenkami na emise oxidu uhličitého.
Dokládá to i pokus zvaný Zelená dohoda pro Evropu, z 13. prosince minulého eoku. Pokus je to velmi kontroverzní nejen pro hloupý boj většiny států EU proti mírovému využívání z hlediska emisí prakticky bezemisní jaderné energie, ale také vzhledem k velmi diferencovaným podmínkám jednotlivých členských států EU a volbou zjevně špatných nástrojů realizace, tj. rozvíjení obchodu s povolenkami. EU tak riskuje, že urychlí svůj pád do třetího světa, aniž by ochraně světového klimatu výrazněji pomohla.
Samotný cíl, obejít se do roku 2050 bez spalování fosilních paliv, hlavního zdroje antropogenních emisí skleníkových plynů, je ale správný. Samozřejmě je potřeba takový mimořádně složitý manévr provést ještě rychleji. Divné je, že z fosilních paliv jmenuje EU pouze uhlí. Mlčí o nejhorší ropě, o zemním plynu, o jaderné energii a o kontroverzních biopalivech. O redukci přebujelé dopravy a konzumní spotřeby se nezmiňuje. Četné obecně formulované úkoly připravit rychle dílčí prováděcí koncepce mohou přinést další nepříjemná překvapení.
Vývoj u nás
Otázkou je, jaký byl uplynulý rok z hlediska ochrany životního prostředí v ČR. Totiž, čerstvá Zpráva o stavu životního prostředí v ČR a Statistická ročenka životního prostředí v ČR přináší datovou základnu za rok 2018 a místy jen za rok 2017, takže podklady vesměs nemáme.
I když mnohé indikátory i při hospodářském růstu v posledních letech vypadají příznivě, mnoho důvodů k radosti není. Předně, nadprůměrné teploty a snížené srážky vyvolávají od roku 2014 vleklé sucho s citelným negativním dopadem na lesní a vodní hospodářství, zemědělství, veřejné zdraví ad. Jeho vrchol byl zatím podzim 2028. Řada jezer přehradních nádrží se tehdy ocitla na dně. V mnoha obcí vyschly studny. Náhradní zásobování pitnou vodou se prodražuje. Půda, zvláště pak orná, není s to vodu ve větším množství vsakovat. Místo aby se napřelo úsilí na zvýšení retenční schopnosti půdy, zejména orné, společnost se orientuje na výstavbu nových nákladných a konfliktních přehrad, které se při rostoucím suchu mohou snadno ocitnout také na suchu.
Tím spíš, že rozvrácení lesního hospodářství v rámci transformace v letech 1990-95 ve spojení s divokými experimenty neregulace kůrovce ve smrkových monokulturách Šumavy a s horkem a suchem posledních let vedlo k bezprecedentní kůrovcové kalamitě. Hromadně hynou smrky (v roce 2016 tvořily asi 50 % našich lesů), hromadně schnou borovice (druhá nejčetnější dřevina v ČR), schnout ale i břízy, jasany a další druhy stromů. Nástup krizového managementu do čela Lesů ČR na jaře 2019 byl sice nutný, ale přišel pozdě. Rozjetou kalamitu bude velmi těžké zastavit.
V některých regionech (Moravskoslezský kraj) již není co zachraňovat, v dalších se bojuje o snížení rozsahu kalamity. Mnozí drobní vlastníci lesů nejsou s to své lesy chránit. Sdružení drobných vlastníků lesa dál hájí vysazování smrků, přestože s výjimkou nejvyšších poloh nemají šanci sílící oteplování přežít. Liberalizace lesního hospodářství je cestou do pekla, stejně jako nemístná horlivost některých ekologů.
Boj o legislativu
Noční můrou se stala již pětiletá příprava čtveřice nových zákonů o odpadech. Na sklonku loňského roku sice konečně dorazila do Sněmovny, ale je v nich příliš mnoho nejasného a tak anabáze bude pokračovat.
Ve Sněmovně je také novela zákona o ochraně přírody a krajiny, která má zabezpečit EU již léta požadovanou redukci invazních druhů rostlin a živočichů. Podoba novely je zklamáním. Chybí přinejmenším národní seznam invazních druhů, který by doplnil seznam EU.
Tragédií je již pětiletá bitva mezi ministerstvem životního prostředí na jedné straně a zemědělství na druhé straně o podobu tzv. protierozní vyhlášky. Brát boj s erozí na lehkou váhu ze strany ministerstva zemědělství (i mnoha zemědělců) je tristní. Nevědí snad, že se na východním Znojemsku a západním Břeclavsku už se začínají zemědělci proorávat na podloží?
Novela zákona o vodách zavedla orgány pro boj se suchem. Pozitivní je, že budou řešit jak ochranu před povodněmi, tak ochranu před suchem. Snad nebudou prosazovat jednu ochranu na úkor druhé. V ochraně vodních poměrů, uzákoněné již v roce 1973, ale žádný pokrok není, navzdory těžkému tlaku sucha posledních let. Zásadním problémem je skutečnost, že čeští vodohospodáři dál žijí od počátku chybnou rýnskou koncepcí technických úprav koryt vodních toků z roku 1809, spojenou s odvodňováním zemědělské krajiny. Stále hrozivější krizi ve vodním hospodářství tak dále prohlubují.
Největší můrou nejen ekologů je připravovaný nový zákon o územním plánování a stavebním řádu, založený na zásadě, že se stavby ve veřejném zájmu můžou stavět kdekoliv, bez ohledu na ochranu životního prostředí, kulturních památek a jiné veřejné zájmy. Stejným směrem jde zákon o urychlení výstavby dopravní a další technické infrastruktury.
Prostě, třicet let po státním převratu 1989 nevíme, že územní plánování je o slaďování často protichůdných veřejných zájmů na využití toho či onoho území a že nelze stavět cokoliv a všude, když se investoru zamane.
Těžko se komentuje energetická a dopravní politika ČR. Energetická politika je špatná zejména nízkým tlakem na úspory paliv a energie a i neefektivním využíváním některých druhů paliv a energie z obnovitelných zdrojů. Jádro ekologů její negativa zesiluje militantním bojem proti mírovému využívání jaderné energie s tím, že ji nehradí využívání paliv a energie z obnovitelných zdrojů. Že je to nereálné, je prý jen malá vada na kráse, resp. není nad článek víry číslo jedna.
Situaci doráží špatná dopravní politika ve směru maximalizace přepravních proudů a preferencí ekologicky náročné silniční, dále letecké a vodní dopravy, zde v úzkém spojení s nekompetentní EU a Světovou obchodní organizací. Špatná dopravní politika zvyšuje náročnost na energii a tím i emise toxických a skleníkových plynů. Ekology prosazovaná elektromobilita to nezachrání. Také dopravní politika by měla emise snižovat. To lze dělat zejména reálnou preferencí energeticky a emisně úsporné kolejové dopravy.