KODAŇ A LEVICE 2

IDEOLOGICKÉ SOUVISLOSTI – POLITIKA NA PRODEJ A ŠANCE PROTESTU

Vlastimil Podracký

Nejistota vyvolává stálé tíhnutí lidí k rovnostářství. Lidé povědomě cítí, že systém není dobrý a snadno naletí nějaké rovnostářské ideologii. Zde je nebezpečí návratu různých totalitních režimů. (Podracký (12))

Domnívat se, že se lze od globálního světa nějak odpoutat, uzavřít do hranic a stanovit si jiná pravidla, je nebezpečný omyl. (Podracký (12))

Globální kapitalizmus vytváří určité prostředí, které je obecně nemorální. Zloděje dělá nejspíše příležitost, tedy systém, který zlodějinu podporuje. Přesto nikdo není nucen být zlodějem. Globální kapitalizmus nediktuje striktně nějaké morální podmínky a svoboda, kterou přináší, nám dovoluje jednat i jinak; naopak je výhodné se vzepřít reklamě a vnucování, nekoupit předražený a mizerný výrobek. Kdo má morální sílu tak učinit, zvítězí. (Podracký (12))

To neplatí jen pro jednotlivý výrobek, ale pro celý systém. Ideologii globalizace, jak říkám nepsaným pravidlům globálnímu kapitalizmu, je možno se postavit pouze morálně. Trochu rozporuplně, nicméně zcela reálně platí, že nad morálním úpadkem, který globální kapitalizmus vytváří, je možno zvítězit opakem, než sám předkládá. Prací, poctivostí, vytvářením rezervních prostředků, odmítnutím dluhů, odmítnutím plýtvání, solidaritou a morálními pravidly, tedy konzervativními opatřeními. (Podracký (12))

To samozřejmě platí pro jednotlivce, nicméně na státní úrovni musí být realizováno morálními politiky, kteří nebudou jen „slibovači“ zářných zítřků, vykradači státní pokladny a rozhazovači na dluh. K tomu je potřebná občanská solidarita a loajalita. (Podracký (12))

Dědictvím komunizmu není skutečnost, že bychom snad nepřijali ideologii globalizace, naopak, přejali jsme ji v euforii až příliš. Na Západě totiž je možno právě pozorovat více zachovaných konzervativních hodnot, které této ideologii dovedou účinněji vzdorovat. Evropská unie je ovšem politickým apologetem ideologie globalizace, protože idea evropského sjednocení je založena na volném trhu, otevřených hranicích a volném přesunu lidí, proto odtamtud přímo žádné morální normy nečekejme. (Podracký (12))

Největší chybou by bylo podléhat Evropské unii a v předklonu s úctou přijímat pravidla, která nám nedovolí si vytvořit vlastní morální systém. Prostě vzepřít se propagacím a vnucování, ponechat si vlastní rozum, je vždy jen výhodné a to nejen v globálním světě. (Podracký (12))

Stanislav Heczko: Noreena Hertzová

(7): Dnešní politika je podle Noreeny Hertzové drahá, obchodnická a kapitálově náročná (str. 109). Politické strany nabízejí v podstatě stejné řešení - systém založený na laissez - faire ekonomice, kultuře konzumu, moci kapitálu a volném trhu. Třetí příchod Ježíše Krista je pravděpodobnější než realizace Třetí cesty. Politické strany se proto liší nanejvýš marketingovou strategií. A to je astronomicky nákladné. Proto nestačí členské příspěvky, fondy různých sdružení, osobní dary či finance ze státního rozpočtu. Politické strany jsou nuceny se obracet na soukromý sektor. V USA jsou tak politici korumpováni sponzorskými dary na příležitostní výdaje stranických kanceláři – tzv. soft money. V roce 1992 jejich výše činila 86 mld. USD a v roce 1996 již 260 mld. USD. V Evropě pak bují tajné fondy a tajné dohody firem a politických stran. V Itálii bylo počátkem 90. let vyšetřováno až 40% poslanců pro podezření z korupce (str. 116). Za své peníze si korporace kupují vliv a přímluvu (např. si kupují ochranu tabákového průmyslu či možnost financovat informační superdálnici). :(7)

(7): Korporace tak z pozice síly předepisují politikům, co směji dělat a co nikoliv. Proto se lidé logicky obracejí zády k tradiční politice (str. 122). Klesá účast ve volbách i počet členů politických stran. Převládá pocit, že politici jsou neschopní, nedůležití a nepoctiví. Voliči přestávají být věrni svým politickým stranám a mnozí se přestávají zajímat o politiku vůbec. V důsledku toho strany hledají pomoc u mediálních konzultantů (str. 125). To však nepomáhá, lidé přestávají věřit vládám a obracejí se proti korporacím přímo. Roste zájem o členství v občanských sdruženích a sílí kontrola korporací pomocí nátlaku spotřebitele (str. 132). Jde v první řadě o tzv. politické nákupy a spotřebitelské bojkoty v rámci náboženství konzumerismu s etickou orientací. Politický konzumerismus chce nadnárodní korporace dotlačit k zodpovědnosti za to, co způsobují. Uvědomělí spotřebitelé tak bojkotují firmy, kde např. pracují děti či kde jsou nevyhovující pracovní podmínky. :(7)

Díky koncentraci vlastnictví moc v mediální sféře získalo deset „globálních hráčů“, což ohrožuje nezávislost tisku (str. 158 – 159). Stírá se rovněž hranice mezi nezávislým výzkumem a zájmy korporací. Korporace totiž financují univerzitní centra, expertní týmy (think tanks), veřejné prospěšné organizace a dokonce i spotřebitelské organizace (str. 164). :(7)

(7): Na pomoc při získávání a sdělování informací přichází ovšem internet (str. 166). Vznikají opoziční stránky (namířené proti korporacím), konferenční stránky (newsgroups), stránky věnované bojkotům či společensky odpovědné stránky, portály a diskusní fóra (str. 170). Šiří se protest formu stížností či soudních pří. Netradiční formy protestu se stávají náhradou tradičních forem politického jednání.

(7): Zkrátka politika vstoupila do byznysu a do politiky vstoupil konzumerismus. Politici se chovají jako byznysmeni a korporace jednají jako politici (str. 206). Spotřebitelé hlasují peněženkami a voliči obcházejí volební urny velkým obloukem (str. 207). Jestli směs konzumní politiky a politické moci korporací umožní uspokojivé řešení problémů současnosti, zůstává otevřenou otázkou. Zvlášť závažná je otázka, kdo ohlídá korporace. Zda stát obstojí ve funkci regulátora poslední instance, když budou korporace jeho partnery. Svou sociální zodpovědnost (např. v podobě zavedení kodexu chování, provádění auditu ekologické a sociální politiky) korporace budovaly v době bezprecedentního ekonomického růstu. V době hospodářského útlumu může být všechno jinak. Po asijské finanční krizi např. v Japonsku zmizel systém celoživotního zaměstnání (str. 216). :(7)

(7): Mnoho lidí proto nedůvěřuje ani státu, ani byznysu. Východisko potom vidí v protestním hnutí - v demonstracích, ve veřejných kampaních či v přímé akci (str. 222). Akce v Seatllu (1999) a v Praze (2000) ukázaly, že protest začal být akceptován jako přijatelná forma společenského projevu. Dnešní protesty vycházejí z předpokladu, že volby přestaly mít smysl. Deficit demokracie totiž již přerostl v demokratické vakuum. Protesty ovšem nejsou schopny sloučit účinné prostředky s demokratickými cíli - mimo jiné hrozí, že hlučná menšina převálcuje tichou většinu. Nicméně tyto protesty mohou působit jako katalyzátor reforem a položit tak základy nového druhu státu (str. 228). Počátkem 20. století se tak stalo v USA (reformní hnutí amerického progresivismu) a v 60. letech 20. století pak v Západní Evropě (kdy se jednalo o problémy životního prostředí). Politici se tehdy uvědomili, že občané již nebudou jen tak bezmyšlenkovitě hlasovat pro zaběhlé stranické programy a nezbylo jim než reagovat (str. 230).

Jestli skutečně nastartují současné protesty reformu politického života 21. století, to se teprve ukáže. Zatím převažuje u politiků rétorika nad konkrétními činy. Nebyly např. vytvořena ani Světová ekologická organizace, ani Světová etická organizace jako protiváhy vlivu Světové obchodní organizace - WTO (str. 235). Pokud se vlády nepoučí a nepodpoří požadované reformy, pak podle Noreeny Hertzové budeme žít ve světě, jemuž vládnou korporace, nad zákonem stojí trhy a svobodné volby jsou věcí minulosti (str. 236). Bude to znamenat také konec samotných politických struktur a politickou scénu ovládne protest. Zda se tak opravdu stane, závisí rovněž na aktivitě občanů (jako spotřebitelů a aktivistů). Jde tedy o hodně a týká se to podle mne rovněž nás v České republice. :(7)

Martin Potůček 1

Během výzkumu v posledních třiceti letech se ukázalo, jak obtížná a náročná je spolupráce ekonomů se sociology, politology, právníky a teoretiky veřejné správy. Všechna tato paradigmata byla ovšem také tak či onak marginalizována. (13)

Současné politické reprezentace řeší krizi v zásadě masivními dotacemi z veřejných rozpočtů pro sanaci privátních ekonomických subjektů. (13)

Politikům je dnes už jasné, že řešení je nutno hledat lepší veřejnou regulací ekonomických aktivit na globální úrovni. Zde se však ukrývá čertovo kopýtko: aktéři globální ekonomiky se už emancipovali natolik, že mají všechny ostatní aktéry, včetně vlád nejbohatších a nejsilnějších států, jako rukojmí, mohou je vydírat hrozbou rezignace na příspěvek k naplňování jejich veřejné funkce (vytvářet pracovní příležitosti), a také tak bezostyšně činí. (13)

Dochází-li dnes tak rychle k tak obrovským transferům veřejných peněz, nezbývá než se ptát, jak to, že řádově nižší investice, potřebné k podpoře rozvoje veřejného sektoru, nebyly v minulosti nikdy k dispozici. (13)

Veřejný sektor může být i přes zřejmou diskreditaci neoliberálního paradigmatu ohrožen probíhající krizí ještě více než v minulosti tímto paradigmatem samotným: prostředků bude za jinak stejných okolností méně a veřejných úloh a nároků více. Výhledy budoucího vývoje se rýsují v ne příliš zřetelných konfiguracích. Jisté je, že budou nezbytná závažná politická rozhodnutí na nadnárodní i na národní úrovni (regulace globálních finančních trhů, zvýšení daňové zátěže). (13)

Nyní se otevírá okno příležitostí pro formování nového pohledu na způsoby, jimiž lidstvo spravuje svoje záležitosti, a na návrhy veřejných politik, které by pomohly politickým reprezentacím vybřednout z probíhající krize. (13)

Absentující kapacity vládnutí (Dror 2001) však nedávají velké naděje, že se to obejde bez větších či menších krizí a selhání. Zevrubná analýza kapacit strategického vládnutí v České republice (Potůček a kol. 2007) nabízí ještě méně důvodů k optimismu. (13)

Společenské vědy ve světě i u nás mají přitom v nastalé situaci velkou odpovědnost. (13)

Martin Potůček 2

V polovině šestnáctého století vyslovil papež Julius III památnou větu: “Ani netušíš, můj synu, s jak chatrnými znalostmi se vládne světu.“ Co se od té doby změnilo? (Potůček, 18.11.2009 (14))

Podpora společnosti vědění, rodiny a sociální soudržnosti; péče o bezpečnost; zvýšení zaměstnanosti; zdokonalování institucionálního rámce ekonomiky; plné uplatnění země v EU; omezování dluhů vůči přírodě a budoucím generacím. To jsou jen některé ze strategických úloh popsaných v předchozích deseti příspěvcích seriálu "Strategické křižovatky budoucí vlády", které vyšly na stránkách Literárních novin. Nemůže je řešit jeden úřad, nemohou zůstat výlučně na stole jediného ministra nebo předsedy jedné politické strany, ba ani celé jedné vládnoucí koalice. Mohou však být řešeny až na koaličních jednáních či na zasedáních vlády? Který z členů vlády, byť i s účinnou podporou svého sekretariátu, je schopen se seznámit a zaujmout odpovědně stanovisko ke každé ze stovek agend, které se mu či jí dostávají každý týden na stůl? (Potůček, 18.11.2009 (14))

Tvrdím, že na centrální úrovni veřejné politiky a správy země existují tři akutní bolavá místa.(Potůček, 18.11.2009 (14))

Prvním z nich je nízká schopnost a připravenost politických stran dohodnout se na společném věcném řešení důležitých problémů. Bez ohledu na to, která z nich je právě u moci. Příkladem budiž důchodová reforma, kterou nelze bez takové principiální dohody realizovat, ale kde se stanoviska různých politických stran ani po letech nesblížila. (Potůček, 18.11.2009 (14))

Druhým bolavým místem je disproporce mezi potřebou řešit výše zmíněné strategické úlohy průřezové povahy a dosavadní podobou ústřední státní správy. Ta je řízena stále postaru, po linii jednotlivých resortů. Poradní orgány vlády, na které se přenáší odpovědnost za realizaci nadresortních agend, mají malou prestiž a jen velmi omezené pravomoci. Řešení není třeba vynalézat, osvědčuje se v mnoha zemích, kde funguje svodný strategický a koordinační orgán s dostatečným analytickým zázemím a autoritou na to, aby mohl připravovat účinná řešení zmíněných úloh. Premiér potom užívá svého formálního i neformálního postavení k tomu, aby tato řešení vzali za své i šéfové jednotlivých resortů. Taková jednotka při úřadu britského premiéra výrazně přispěla k vnitropolitickým úspěchům Blairovy vlády. (Potůček, 18.11.2009 (14))

Do třetice bych se rád zmínil o tom, že se teprve učíme vést produktivní veřejný dialog o životně důležitých tématech této země. Ani nejosvícenější politik nebo úředník nepostihne všechny souvislosti připravovaných rozhodnutí. Proto je před jejich přijetím stále nezbytnější konzultace s občanskou veřejností a s odborníky. Vést takový dialog je ale těžší, než když si své dokumenty uplácávají úředníci v zátiší svých kanceláří. Proto se k němu odhodlávají jen zřídka. A když už, tak ani odborníci ani občané nenacházejí dostatek vůle a času na to, aby se chopili příležitosti a pustili se do díla.(Potůček, 18.11.2009 (14))

Česká státní správa vážně zaostává ve způsobu, jakým přistupuje k podpoře vědomostních procesů. Trpí resortismem, nedostatkem koordinace a předvídavého koncepčního myšlení, zabředá do kompetenčních sporů mezi zmíněnou Radou a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Pouští se přitom do rádoby reforem bez dostatečného finančního krytí, bez nezbytného administrativního zázemí a nakonec i bez nutné politické podpory. Jak jinak si vysvětlit, že na rozdíl od vyspělých evropských zemí stále nemáme jasně definovaný subjekt na centrální úrovni státní správy, který by nesl odpovědnost za komplex vysokoškolského vzdělávání, výzkumu, vývoje a inovací? (Potůček, 14.9. 2009 (15))

Nová vláda se možná spokojí s přístupem, který bych nazval kupeckým příštipkařením: jen ať nás to nepřijde moc draho a ať akademici a studenti moc nevyskakují a nedemonstrují - na kvalitě a konečné užitné hodnotě moc nezáleží. Nebo se odhodlá ke strategické volbě a pojme podporu společnosti vědění jako velké téma. Povýší ji na absolutní prioritu s cílem vytvořit takové prostředí, aby nejrozumnější volbou lidí bez ohledu na věk bylo učit se, investovat do rozvíjení svých vědomostí a dovedností. Vytvoří tedy prostředí, které ocení tvořivost a iniciativu. (Potůček, 14.9. 2009 (15))