Pravicová odpověď bude znít: protože současnost je sice nedokonalá, ale nejlepší z možných. Mám hlubokou nedůvěru k tomu nejlepšímu z možného. A myslím, že chyba levice nespočívá v tom, že alternativa neexistuje. Tragedie levice je v tom, že trvale špatně interpetuje současnou fázi vývoje lidstva.
V souladu se svým historickým údělem opraváře kapitalismu se totiž domnívá, že ke stroji existuje opravárenský manuál. Jinak řečeno, že ekonomické procesy v současné společnosti jsou popsatelné a predikovatelné. Že může nastoupit opravárenský tým – získavše oprávnění ve volbách – a seřídit stroj, který nezodpovědná pravice polámala.
Program neoliberalismu v geniální zkratce a vlastně i odpověď, kterou na to musí dát radikální opozice: máme hlubokou nedůvěru k tomu nejlepšímu z možného. Jestliže radikální programová alternativa reálně existuje, pak je i mnohem snazší správně interpretovat současnou fázi vývoje lidstva. O části levicového hnutí, které je opravářem, víme. Usměrňovat ekonomické procesy lze, ale musí k tomu být politická vůle. Aby byla politická vůle, musí být politický program. Vždy půjde o opravárenský tým společnosti, ale jde o hloubku a logiku změn, to je jasné. Otevřená informační společnost a radikální demokracie dávají jednu velkou šanci: opravárenství se stane kontinuálním procesem! Nemusíme se tak již bát velkých mýtů, neboť budou pod neustálým společenským dozorem na burze myšlenek.
Svět globálního lidstva se svým ekonomickým metabolismem se ale daleko víc podobá živému superorganismu než popsatelnému stroji. My všichni jsme jeho buňky. My - fyzické a právnické osoby, dohromady něco kolem patnácti miliard. Jsme buňky, které jsou se systémem už natolik svázány, že nemůžou z probíhajících dějů hromadně vystoupit. Buňky, které si svou roli neuvědomují, a právě proto mají vysoký potenciál zařadit se automaticky na místo jim určené (autopoesis) a participovat na složitých hierarchických strukturách globálního molocha. Na strukturách, v nichž probíhají procesy, jejichž komplexní chápání je nad naše intelektuální možnosti.
Zde by se hodila znalost Marxova výkladu o historickém materialismu, neboť mám pocit, že mi to jeho výklad připomíná - jednotlivec má svojí vůli, ale společnost jako celek se vyvíjí podle obecných zákonů. Důležité jsou závěry, jestli přistoupíme na Marxovo členění epoch podle vztahu hlavních tříd, na (ne)soulad výrobních sil a výrobních vztahů. Marx je optimista pouze v tom smyslu, že pokud rozvoj výrobních sil předběhne vývoj výrobní vztahů, dochází nakonec k revolučnímu řešení tohoto nesouladu. Při aplikaci na současnost vidíme, že kapitalismus se stává obětí vlastního úspěchu při rozvoji výrobních sil. Nezkrachuje jen na základě hluboko v systému zabudovaného vykořisťování, ale především ve vnějším projevu neschopností čelit ohrožení planety v podobě vyčerpání zdrojů a produkce odpadů, také stále rostoucích asymetrií, to vše v rámci modelu jeho výrobních vztahů, které zamořily i občanskou společnost. Možno dodat, že důsledná participace je návodem, jak chování společnosti ovlivnit. Komplexnost chápání procesů ve strukturách společnosti a především ve vztahu k jejímu životnímu prostředí není podle mého názoru nad naše intelektuální možnosti, pokud se budeme komplexnosti ve všech formách náležitě věnovat, což se ale dosud nedělo. Největší nebezpečí se skrývá v opožděné odezvě ekosystémů na zásahy člověka. Žijeme ve vztahu k přírodním ekosystémům na úvěr a banka - příroda planety - může brzy zkrachovat.
Občas pravda dokážeme zachytit určité vlákno a chvilku předpovídat správně průběh děje. To v nás podporuje iluzi, že cosi řídíme, ovládáme. Nechápeme, že ve skutečnosti máme co dělat s živoucím objektem, který na změněné podmínky reaguje nejen změnou chování, ale také změnou struktury. Jinými slovy, že máme co činit s něčím, co disponuje obrovským vývojovým potenciálem. S něčím, co ani náhodou nemá v genech volnost, rovnost a bratrství.
Nevím, jestli toto brát jako poklonu nezničitelnému kapitalismu, ale stejnou naději v podobě živoucího objektu, který na změněné podmínky reaguje nejen změnou chování, ale také změnou struktury přece poskytuje společnosti i budoucí nekapitalistický systém a řekl bych ještě v daleko větší míře. I tento systém bude disponovat obrovským vývojovým potenciálem. Volnost, rovnost a bratrství můžou být stejnou součástí systému jako nesvoboda, privilegia a nesnášenlivost. Záleží na tom, jaké hodnoty společnost vyzdvihne, jakým způsobem usiluje o jejich zachování a v co se nakonec reálně promění.
Procesy probíhající v lidském společenství jsou daleko od rovnovážných stavů (ne vždy tomu tak bylo) a toky energií v systému jsou tak vysoké, že jeho celková dynamika nedovoluje jednoznačně předpovědět jeho budoucí chování. V zásadě ne proto, že nemáme dostatek znalostí, ale prostě proto, že vysoce nerovnovážné systémy mají tendenci přeskakovat z jednoho stavu do jiného nepředpověditelným způsobem. Takové jsou zákony chaosu, zákony matematiky komplexity.
Jestliže se podíváme na rovnovážné stavy společnosti očima toků energií, které jsou v současnosti příliš vysoké, pak čeká společnost v tomto ohledu vysvobození, neboť s vyčerpáním fosilních paliv se budoucí chování společností zklidní. Náš vysoce nerovnovážný systém může proto přeskakovat z jednoho stavu do jiného jenom v krátkém omezeném období. Celý tento pohled ale napovídá, že společnost čekají situace velice podobné ropným šokům.
Pravicový přístup je s představou chaotického souboru procesů komplementární. Autoregulační mechanismy a automatismus, kterým buňka určuje své místo v systému, nejsou v protikladu s ideou volného trhu a individuálního podnikání.
Akceptací autopoetického světa však negujeme levicovou možnost změnit úspěšně dění prostřednictvím opravárenského sociálního inženýrství. Lidé tuto beznaděj levice vycítili. Lidské uvažování má i jiné cesty než metody vědeckého poznání. Není důležité zda vhled je realizován na základě racionální analýzy nebo intuitivní úvahy(!!!). Důležitý je pocit (!!!), který rozhoduje koho volím.
Problém nespočívá v kategoriích volného trhu a individuálního podnikání jako takových, ale v tom, že si je pravice přivlastňuje a vykládá po svém. S asymetrií trhů a privilegii nadnárodních koncernů se nedá smířit z toho prostého důvodu, že to stále více vede k ostrůvkům bohatých v moři chudých, že to neřeší, ale prohlubuje světové problémy. Bez programu bude pokračovat beznaděj. Důležitý je pocit, intuitivní úvaha, jinými slovy „projev ideologie“.
Někde v pozadí levicového uvažování je tu ovšem stále idea změny systému jako takového. Jakýsi novodobý poučený socialismus s lidskou tváří a kapitalistickými vlastnickými vztahy. Ale i ona nevyřčená idea naráží na nezničitelnost vztahů a procesů, které vytvářejí současný svět. Jsou založeny na charakteru lidských bytostí.(!!!) Společenské stavby se tak nevyhnutelně hroutí a pracně vyklučená džungle(!) se vždy vrací a prorůstá trosky velkolepých snů.(!!!) V tomto směru není alternativy. Dokud nepochopíme, že místo Marxe a Engelse je tu Prigogin a Maturana, nemá levice naději stát se adekvátním protivníkem pravice, jejíž ideje jsou přirozeným rozpoznáním a přetlumočením zákonů džungle současného světa.
Závěr intuitivně správně popisuje, o čem všechno je a bude. Jde o to, aby idea změny systému jako takového nebyla na pozadí levicového uvažování, ale opět v popředí. Ano, nelze jednostranně spoléhat na solidaritu, nezištnost, dobrovolnou skromnost, nezneužití osobní moci. Přesto charakter lidských bytostí z jejich podstaty má potenciál být vyvážený - stejně individualistický jako kolektivní. Džungle vztahů musí být přesně zkrocená tak, aby sloužila harmonii zájmů jednotlivců a celku. V tomto sepětí je největší dialektika života společnosti. Čím více svobodných iniciativních jedinců, tím vyšší blaho pro harmonii celku. Čím vyšší harmonie celku, tím vyšší šance pro uplatnění všech jednotlivců.
Musí se udělat všechno proto, aby se rozpory lidského bytí, omezenost zdrojů, touha po uspokojování potřeb, snaha po uplatnění řešily přes soutěž a spolupráci rovnoprávných jednotlivců lidského kolektivu a ne v rámci současného řádění privilegovaných vlastníků čehokoliv.