Demokracii atlantického střihu můžeme lecos vyčítat. Neupřeme jí však, že ctí zásadu jeden volič - jeden hlas. Levice by měla za takových poměrů vlastně vždy přesvědčivě zvítězit. Nebohatých je totiž z podstaty vždy víc než bohatých. Vítězství by jí mělo pojišťovat narůstají množství notoricky chudých důchodců. Ale není tomu tak. Pravé a levé strany se mezi sebou přetlačují, investují miliony (možná i miliardy), aplikují vědecký marketing, zvou si americké poradce. A nic se nemění, poměr hlasů je pořád stejný – padesát na padesát. Proč?
Je pravda, že jen jedna strana v tomto státě má za předsedu Jiřího Paroubka a to jí připravuje o nemalý počet hlasů. Je pravda, že levice je stále spojována s neblahým reálně socialistickým experimentem (na druhé straně však je reliktem socialistických časů velký počet občanů volících komunisty). Ať tak či tak, není sporu, že část zaměstnanců a důchodců je na straně pravice, na straně bohatých. Jejich práva jsou pošlapávána, jejich platy v krizi nerostou, oni sami se třesou před nezaměstnaností – a volí, volí ODS či TOP 09. Proč?
Řada zaměstnanců i drobných živnostníků (hlavně ti mladší) se nepovažují za ohrožené roztahovačností bohatých. Nevadí jim zvětšující se koncentrace majetků a korupcí podporovaná moc horních deseti tisíc. Ba naopak, oni doufají, oni se těší, že se jednou dostane i na ně, že to právě oni mají v tornistře maršálskou hůl. Touhu mladých ročníků stimuluje mohutný tlak reklamy, která nezná vyvolených, pokud nemají na nákup nového auta nebo na dovolenou v Thajsku. Jen praví muži a pravé ženy si užívají nově postavených 4+1 s namíru vestavěnou kuchyní, vířivou vanou v koupelně a HD televizí v obýváku.
Někteří sociálně demokratičtí politici se snaží tomuto handicapu čelit tím, že se okázale předvádějí ve společnosti bohatých přátel a na tato setkání přijíždějí výkonnými sportovními auty a motocykly maje na zadním sitzu krásné dívky s kabelkou od Vuitona. Snaží se tak naznačit po úspěchu prahnoucí generaci, že i u nich je možné skoro vše. Málo však platné, dělnický původ jim čouhá z bot a těžko koho přesvědčí, že soc dem zlatá stezka také vede na vrchol. Nikdo z nich ani z jejich hlubokomyslných koncipantů volebních programů neuhaduje, že vada je jinde.
Ano, proč je to při volbách padesát na padesát? S odpovědí souhlasím: očekávání mladé generace, vliv reklamy, všudypřítomná ideologie neomezených možností spotřeby, bohatství, růstu, opravdu možné je skoro vše. Mimochodem jak jinak si vysvětlit enormní zadlužování domácností a následně rostoucí počet exekucí.
S tím dodatkem, že v jednání hlavních politických stran je po volbách více shody než rozdílů, jak zmiňuji na jiném místě. Nelze nezmínit rostoucí nezájem voličů o volby, což tvoří také dostatečně velkou skupinu.
Výrok o tom, že pravice tvoří a levice opravuje a příštipkaří nemusí být pravdivý v případě, že levice začne naplňovat svůj program boje o člověka, o jeho aktivní a komplexní přístup k životu. Akcie musí být nahrazeny akcemi. Negace tvořivého pokroku odpuzuje, to bezesporu, ale jde přece o definici tvořivého pokroku a o lítý boj na tomto poli.
Vada je v tom, že kulturní levice netvoří, levice jen opravuje a příštipkaří. Pravice má své hrdiny, kteří staví chrámy bohatství (a beznaděje) - obří nákupní střediska a obří automobilky. Hrdiny, kteří silou intelektu dolují miliony z burzovních obchodů. A to nás přitahuje, to obdivujeme. Neboť člověk se narodil proto, aby tvořil nebo se na tvoření podílel. Ti co opravují, záplatují, paběrkují – ti nepřitahují. Někde v hloubce vnímáme, jak negace tvořivého pokroku odpuzuje.
Nebylo tomu tak vždy. Nezcivilizovaná levice se ve dvacátém století rozmáchla k tvůrčímu činu, který měl být největší v dějinách. To, že olbřímí experiment dopadl tragicky, je známá historie. Můžeme však jemu díky sledovat, jak byli tvořiví levicoví diktátoři populární a jak za ně a pro ně byli lidé ochotní obětovat vše – i životy své a svých blízkých. Současná levice opravující vady kapitalismu nemůže nabídnout nic než zrušení poplatků u lékaře. To sice potěší, ale nenadchne.
Ve zkratce přesně řečeno, že radikální program osvobození a povznesení člověka a budování společnosti na nekapitalistických základech oslovilo při krizi kapitalismu spojenou s válkami miliony lidí. Masy se nadchly pro myšlenku nové společnosti. Dnes jsme v tomto smyslu více než střízliví, přesto musíme být schopni nabídnout lidem a lidstvu takové ideály, které je znovu osloví, tentokrát svou humanitou, touhou po harmonii ve společnosti a ve vztahu k přírodě, což je podmíněno skutečnou emancipaci člověka.
Tento svět je možná na pokraji obřího kataklyzmatu. V ekonomice nekontrolovatelně bují nádor finančního kapitálu, surovinové zdroje se tenčí a produkty našeho metabolizmu zaplavují souše i oceány. Že se nenajdou pravicoví vůdci schopní vést lidi k alternativní budoucnosti je pochopitelné. Každá alternativa totiž představuje hrozbu delokalizace nahromaděného majetku, jehož vysoká koncentrace je jedním ze zdrojů problémů. Nechce se ale věřit, že by se nanašli levicoví hledači cest. Proč?
Těžko napsat lepší analýzu současného světa, včetně toho, proč nemohou zelení důvěřovat pravicovým vůdcům na cestě k alternativní budoucnosti. Levicoví hledači cest se nacházejí, ale asi pomaleji, než by bylo potřeba. Smyslem těchto glos je právě nad celým tímto problémem se zamyslet a zkoušet najít žádoucí odpovědi.
Máme mnoho levicových alternativ. Někteří lidé prostě milují underground. Máme mnoho levicových politiků, kteří mají před volbami plnou hubu lepších budoucností - které jsou po volbách k nerozeznání od pravicových vizí.
Překvapí však inteligentní a vzdělané osobnosti (Wallerstein, Valach), které nejsou schopny vyplodit nic než naivní představy o příštím světě, ve kterém nějakým marxovským kouzlem vzniknou podmínky pro to, aby lidé převzali vlastnictví výrobních prostředků a řízení podniků do svých rukou. Lidé, kteří brilantně analyzují to co bylo, kriticky zklamou, když mají predikovat co bude. Proč?
Postupně. Levicoví politikové, kteří po volbách těžko uskutečňují své sliby, nepatří k radikální levici, jsou skutečnými opraváři kapitalismu.
Případ Milana Valacha je už úplně jiná váhová kategorie. Je třeba rozlišit celkový ideál a cestu k němu. Syntéza, kterou Milan Valach provedl ve své knize Svět na předělu v III. Kapitole - Praktická podoba změny v části Na cestě od despotické k demokratické a humánní ekonomice, je obdivuhodná. Přestože není ekonom, přesně vystihl, že hlavní problém je v ziskové orientaci majitelů podniků, která následně odcizuje zaměstnance - člověka a jeho podnik v několika rovinách, včetně té ekologické. Právě nové vztahy a hodnoty, které vzniknou překonáním odcizení v procesu výroby mohou napravit problémy spojené s nezodpovědností privilegovaných majitelů ve vztahu ke společnosti a k životnímu prostředí. Geniálně jednoduché, žádné složitosti.
Teď se dostáváme k tomu, jestli to jsou naivní představy o příštím světě. Zde bych „tvůrčím způsobem“ poukázal na to, že jeden z hlavních odkazů prvního pokusu o nekapitalistickou společnost je v tom, co všechno lze v „řízeném hospodářství“ provádět. Ponechme stranou všechna negativa a zkusme se zamyslet, co opravdu jde změnit. Je toho hodně. V nevím jak vzdálené budoucnosti se bude na reálný socialismus určitě vzpomínat právě v těchto indíciích – šlo to poprvé jinak, o zdrojích a jejich užití se uvažovalo jiným způsobem, s postavením člověka ve výrobních vztazích se ale těžce pohořelo právě z důvodů neemancipace druhé vlny (první vlna v podobě vzdělání a industrializace se v SSSR podařila). Co způsobuje výrobní emancipace, jestli je to opravdová filozofie, opravdový přístup k životu, způsob výroby a spotřeby obrácený přímo na člověka, ve prospěch člověka, ve prospěch jeho životního prostředí – o tom se doufejme ještě napíšou stohy knih a v praxi to bude předmětem mnoha tápání, pokusů a omylů, ale je to základ, od kterého se bude všechno odvíjet.
K marxovskému kouzlu mávnutí kouzelným proutkem a převzetí vlastnictví výrobních prostředků a řízení podniků do vlastnictví lidí. To je samozřejmě věčné téma evoluce a revoluce. Jenže tento proces ve světě už nastal, Česká republika je v tomto ohledu na konci světa. Kdyby podíl zaměstnanců na vlastnictví podniků rostl stejným způsobem jako například HDP v růstové ekonomice, nebyl by , troufám si říci, s tímto přechodem směrem k udržitelné ekonomice větší problém. Jenže takto to evolučně neprobíhá. Chybí „političtí nadšenci“ stejného formátu jako je Václav Klaus, ale s opačným znaménkem. Participační ekonomika není zatím ideologií v dobrém slova smyslu. Lidé si zatím neumí představit, že by to znovu šlo jinak, přestože mnozí ještě pamatují reálný socialismus. Ani jim to žádná politická strana či hnutí jako program „nevtloukají“ do hlavy. V tomto smyslu opravdu žádný kouzelný proutek neexistuje a uznávám, že před námi stojí ne Sněžka, ale přímo Mont Everest.
Souhlasím s tím, že predikovat, co bude, je těžké. Osobně jsem vždycky s odhadem budoucnosti těžce pohořel. Přesto se na jiném místě o harmonogram kroků pokusím. Vycházím přitom z jednoho logického předpokladu. Zárodek (!) žádoucí (!) budoucnosti musíme založit již dnes.