Volební čas je už tradičně předurčen úvahám o preferencích stran a jejich ismů. Letos se tato tendence v české kotlině násobí jako ozvěna díky tomu, že předvolební čas trvá už rok. A evergreenem hlubokomyslných analýz na levici je jako vždycky - na úbytě zacházející levice. Dlouho jsem se těmi úvahami jen rozčiloval. Až jsem se rozhodl sám jednu napsat, abych mohl rozčilovat ostatní.
Především je třeba rozlišovat sociálně demokratickou levici a radikální levici, chcete-li ČSSD a KSČM. Toho rozlišení má velké výhody, neboť skutečně věrně odráží dvě základní složky levicového spektra u nás a pravděpodobně i ve světě.
Především k ČSSD. Toto téma je dnes dobře vnímané a rozpracované. Sociálně demokratické myšlení je v krizi. Hnutí v rozvinutých zemích dosáhlo všeho o co usilovalo, začínaje podílem na vládě a sociálně materiálním blahobytem svých voličů konče. Nové výzvy globálního světa musí brát jako ohrožení vydobytých jistot, na druhé straně se snaží vyhovět globální konkurenci, neboť proti otevřenýcm trhům se programově nepostavilo a stojí přece jen na straně blahobytných národů. Vábnička k národnímu egoismu blahobytných národů je silná, ale přesto je to stálá výzva, protože otevřeně se postavit rozvoji rozvíjejících se národů nelze a na druhou stranu odmítnout blahobyt svých voličů taky ne a otázka pak zní: co s tím? To je jeden aspekt. Dalším, a ten se týká i ČR, je otázka participace, výrobní a občanské. Právě její, nejdříve teoretické a pak i praktické, zvládnutí dává šanci dostat hnutí z krize. Ale takto to v sociální demokracii vnímá málokdo, jestli vůbec někdo. V ČR v rámci ČSSD se k zaměstnaneckému vlastnictví programově přihlásil Miloš Zeman kdysi na začátku, ale pak jako mávnutím kouzelného proutku tento bod zmizel z jeho teorie, o praxi ani nemluvě. Později se objevila jedna zoufale volající webová stránka řadového sociálního demokrata po zaměstnanecké participaci a dál nevím, nerad bych někomu křivdil. Důvod, proč je jakákoliv radikální demokracie občanská a každá výrobní demokracie tak důležitá, se táhne jako červená niť veškerým dalším programem radikální demokratizace společnosti v čele s levicí a vynikajícím teoretickým zdůvodněním toho je ucelené dílo Milana Valacha v knize Svět na předělu. Tomu je třeba se věnovat, neboť je to tepající srdce nového radikálně levicového programu.
Odmítnutí tohoto přístupu má dalekosáhlé důsledky. Především to neřeší krizi současné společnosti, jejímž latentním projevem je současná světová krize. Souvislost těchto dvou krizí se sociální demokracie nesnaží hledat (bylo by dobré, jestli se mýlím), natož aby ji vyjadřovala v programu a otevřeně se k ní hlásila. Možná přesnější by bylo říci, že hledá opětnou obhajobu sociálně tržního hospodářství, ale kdeže ty časy jsou .. neoliberalismus v globálním světě tuto koncepci tak dokonale zválcoval po rozpadu „reálného socialismu“, že teď, v době největší krize od 30. tých let, má světový sociáldemokratismus vyražený dech a neumí odpovídajícím způsobem reagovat. Toto zapadá do pragmatismu sociální demokracie od počátku jejího historického vzniku. Má to svoje výhody, které se naplnily historicky, ale pro budoucnost to tentokrát již (znovu?) nestačí.
Z tohoto pohledu může ČSSD nabídnout ve volebním programu jenom paběrky a také to dělá, co jí síly stačí. Chce přesvědčit voliče, že je neoliberalismu nenechá, že jsme málo zadlužení a že se mohou mít široké vrstvy lépe než za ODS. Snaží se ostře vymezit proti ODS. Jenže to je, velice slušně řečeno, ve krizí zmítané společnosti, lépe řečeno světové civilizaci, málo. Každý cítí, což popisuje i Stanislav Vozka, že po volbách bude všechno jinak, jako již mnohokrát a že projevem krize současné zastupitelské demokracie je právě to, že po volbách jsou všichni tlačeni do stejného kouta nadnárodním kapitálem. Dále tato krize zastupitelské demokracie umožňuje cestou nejmenšího odporu se věnovat klientelismu, tolerovat korupci a držet národ coby zajatce svého parlamentu v případě malé nebo žádné produktivnosti. Socíální demokracie přichází v programu s plánem boje proti korupci, což je dobře, ale pak se vtírá nepříjemná otázka, proč to systém dovolil dříve a proč se dnes otevřeně hovoří o tom, že o 10 až 15% bývají státní zakázky nadhodnoceny, což historicky v součtu jistě tvoří jen těžko uvěřitelnou sumu, především v porovnání se současnými dluhy veřejných financí. Dalším nešvarem současné zastupitelské demokracie je možnost obrovské nezodpovědnosti vůči budoucnosti v podobě uvěrového financování veřejných financí, které umožňuje žití na dluh. Že může jít až o patovou situaci a začarovaný kruh svědčí situace v současném Řecku. Sliby voličům nabuzených světovou filozofií zvyšujících se spotřebních očekávání a snaha o posílení tolerance vůči nehospodárnému počínání veřejných elit končí v kruhu vzájemné nevraživosti, které chybí to nejpodstatnější: všeobecně rozpracovaná,všemi přijatá a spravedlivě uplatňovaná filozofie materiální skromnosti, opírající se o udržitelnost a růst především v nemateriálním, duchovním rozměru.
Co říci ke KSČM. Zde je důležité si pomoci rozlišením její práce na poli teorie a praxe. Oboje spolu úzce souvisí a radikální program byl dříve největší zbraní komunistů pro praxi. Jakmile se program vyčerpal a nedokázal reagovat (nebo selhal přijatý systém hodnot?) na změněný svět, celé hnutí v té podobě prohrálo historickou soutěž systémů. Jenže dvacet let je doufejme dostatečně dlouhá doba, aby došlo k programové sebereflexi a začal se radikální program pro nejbližší i vzdálenější budoucnost tvořit znovu. To je jeden z největších počinů v hlavách intelektuálů strany, že si tuto věc s přibývajícím časem stále více uvědomují a podvědomě cítí, že nový program je otázkou bytí a nebytí v poměrně blízké budoucnosti strany. Ti nejpoctivější, kterým nejde o formu, ale především o radikální obsah, jak tomu bylo dříve v historii, se usilovně snaží na nové teorii hnutí pracovat. Není to práce snadná, neboť se při ní prolíná více faktorů jako velká inerce názorů podmiňujících podporu, správné uchopení současné radikálnosti levice, odpovídající vystavění systému hodnot a vztahů, a také popis alespoň rámcového postupu v budoucnu.
Neúplný výčet teoretických přístupů v KSČM by asi zahrnoval přístup „sociáldemokratický“, samosprávný a tradiční (etatistický?) koncept společenského vlastnictví, přičemž průniky mezi zastánci koncepcí jsou menší, než by se na první pohled zdálo nebo než by podle mého názoru měly být.
Liší se doba Marxe a současnosti v tomto ohledu? Měla by, neboť společenské vědy patří k pilířům vzdělání ve vyspělých zemích, když však přijde řeč na radikální přestavbu současné industriální společnosti, situace není tak růžová.
Oprášit marxismus směrem k radikálnímu osvobození člověka (Valachovo překonání odcizení), mu znovu dává nezbytný revoluční náboj. Úkolem taktiky levice je udělat všechno proto, aby to nejdříve stranická a poté společnost celkově viděla a aby se s tím ztotožnila. Že to není snadný úkol dokazuje, že tuto revolučnost v řadách levice včetně zelených málokdo vidí, hlásí se k ní, propaguje jí a cítí ji jako systémovou změnu. Další složitost je v tom, že Marxovo „proletáři všech zemí …“ dnes platí více než dříve a těžko může někdo věřit ve vítězství radikální demokracie bez globálních souvislostí. Po „správném“ položení několika základních kamenů kupodivu již mnoho ostatních základních pravidel marxismu není tak těžké (rozhodně není nemožné) tvůrčím způsobem aplikovat na dnešní dobu.
Praxe KSČM v parlamentu je věrným odrazem toho, že KSČM má máslo na hlavě aplikovaného starého programu a protože s novým radikálním není stranická základna ztotožněna (ani vedení strany z důvodu „solidarity“?), nemluvě už vůbec o voličích, není vlastně o co bojovat. Paradoxně tak KSČM zůstalo to, co jsem výše kritizoval i na práci ČSSD – obhajoba před nejkrutějšími dopady kapitalismu na sociálně nejslabší vrstvy obyvatelstva. A to je málo. Stejně jako ČSSD krize zastupitelské demokracie uspává i KSČM. Bohužel dvacet let v oddělené opozici sehrává svoji roli. Podle mého názoru potenciál rozvoje moderní společnosti spojený s rozvojem komunikačních technologií, který by KSČM měla podporovat a ke kterému by se měla přidat, spočívá ve využití těžište práce v mimoparlamentní činnosti. Ve smyslu budování sítě znalostní společnosti společně s odborníky a občanskými organizacemi, s podporou jejich závěrů v parlamentu.
Nepředkládám své vývody jako volbu jedině možnou. Žádný jednotlivý komentář není s to postihnout plně realitu. Může existovat řada i zdánlivě protichůdných názorů, které přesto vyhovují kritériu věrného popisu skutečnosti kolem nás. Společenské vědy mají v tomto směru podobné problémy jako kvantová fyzika. Tu i tam je možno rozvinout alternativní dílčí teorie, z nichž každá přináší v něčem nový a přínosný úhel pohledu, aniž by si dělala nárok na úplnost nebo se vydávala za jediné náboženství. Na komplexní teorii už naše inteligence nestačí.
S tím, že u společenských věd záleží na úhlu pohledu, nelze než souhlasit. Je to jedna z prvních pouček v učebnici ekonomie. Hned druhá je však o tom, zda přístup k ekonomii je pozitivní nebo normativní podle toho, jestli má ekonomická věda svět okolo nás vykládat nebo i měnit.
Že tvořit nový svět z pohledu ekonomických věd není jednoduché dokazuje vývoj teorie a praxe socialismu. Z dnešního pohledu holá negace trhu jeho nahrazením plánovaným hospodářstvím byla široce aplikována v praxi a všichni víme, že konečné nevýhody nakonec vedly k jeho odstranění. Na druhou stranu už málokdo ví, že těsně před listopadem 1989 velice nadaný RNDr. Miloslav Štec publikoval v odborném časopisu Finance a úvěr (1989, č. 12) Návrh pravidel řízení socialistického podniku , kde rozpracoval svůj relační model rozdělení zisku pro regulaci státních podniků v podmínkách tržního hospodářství. Byly to možná opravdu ony „kouzelné vzorce“, na základě kterých mohl být rozvoj státních podniků pomocí těchto nepřímých ekonomických nástrojů řízen v nových podmínkách (jak se vyjádřil někdo z polistopadových ekonomů, že funkcionáři čekali „na zázračný vzorec“).
O co šlo z dnešního pohledu při bouřlivém hospodářském přechodu na začátku devadesátých let: 1) znalost všech teoretických možností, 2) sestavení vějíře všech možností, 3) dobrá ideologická připravenost, 4) otevřená společnost zaručující nedogmatickou aplikaci s možností oprav.
Stejně dobře víme, jak to v těch letech dopadlo. Při přechodu od plánovaného socialistického hospodářství k socialistickému tržnímu nebo ke kapitalistickému tržnímu záleželo nejen na stavu teorie, ale především na ideologických východiscích, které vše převážily.
To, k čemu jsme nakonec dospěli, bylo vykoupeno řadou chyb a národohospodářských ztrát a výsledek je v mnoha směrech sporný, zejména když vezmene do úvahy rostoucí asymetrie kapitalismu.
Až podezřele servilně se tváří hlavní proud ekonomů k problémům současné hospodářské krize globálního světa. Ve smyslu uvedených bodů se třeba se nad krizemi zamýšlet z pohledu nové praxe.
Jakmile totiž procesy přesáhnou určitou úroveň složitosti a stejné příčiny spějí k různým následkům, stává se věda založená na myšlenkách artikulovaných řečí nedostačující ke komplexnímu popisu reality. To neznamená, že realitu nelze pochopit, jen to, že vhled nelze jazykem vědy adekvátně sdělit. Rezignujeme-li na vědeckou komunikaci, můžeme akceptovat staré dobré metafory, analogie a fikce. Ty mají ve světě intuitivního uvažování větší vypovídací schopnost než strohá racionální logika. Vzdáváme se tím možnosti ukončit vítězně diskuzi úderem věčné pravdy – ale činíme tak se snahou pochopit celek alespoň z části. Už samotné pojmy levice a pravice jsou příkladem toho, že nevystačíme s přesnými definicemi. Paradoxně je výhodnější spokojit se s mlhavým vyjádřením podstaty. S tímto vědomím můžeme říci, že pravice prezentuje řízení lidských věcí (politiku) způsobem, který vyhovuje bohatým, levice těm, kteří bohatství nepobrali. Pravice preferuje individualismus, skoro neomezenou svobodu jednotlivce a právo ovlivňovat věci nejen podle počtu hlav, ale také podle moci a majetku, kterými jsou hlavy nadány. Levice zdůrazňuje rovnost lidských bytostí a z toho vycházející solidaritu bohatých s chudšími. Pravice vyznává zákon pomož si sám a bude ti pomoženo. Levice historicky akcentuje kolektivní praktiky, protože je úspěšně používala při přetlačování se v minulosti. Kulturní pravice se kolektivních praktik děsí, (pokud je zrovna nevyužívá).
Klasické rozdělení levice a pravice, vzato do důsledků, dusí udržitelnost. Co je z tohoto úhlu pohledu škodlivé: rentiérství a čistě ziskový motiv, práce pro mzdu bez iniciativy. Cílem je vyvážený individualismus a kolektivismus, tyto dvě kategorie existují vedle sebe, každá pro sebe a spolu navzájem. Vývoj v tomto duchu nakonec zvítězí, neboť patří k podstatě lidské existence. V teorii řízení to má i svůj název – udržování „produktivního napětí“ (Mastenbroek). Jedná se o vyváženost důrazu kladeného na soulad jedince a celku, o posílení dvou protikladných impulsů: silné vnitřní soutěživosti, srovnávání výsledků a zároveň vědomí příslušnosti k celé organizaci.
Jde tedy o otevřený kolektiv s rovnoprávnými účastníky procesu, odtud je už pouze krok k takovým pojmům jako participace, spoluúčast.
Je zajímavé, že k tomuto pojetí lze dojít zleva i zprava, jak dokazuje příklad Milana Zeleného, který se považuje za pravicového ekonoma a hájí principy zaměstnaneckého vlastnictví.
Možnost vzájemného srovnání a hodnocení je klíčová, neboť vede k oceňování lidí a jejich práce v systému. Odlehčuje to motiv zisku, na první místo se dostává kvalita lidí a jejich příspěvěk do systému a o to jde v první řadě.
Vytváří se zde homogenní prostředí tolik žádané zastánci společenského vlastnictví. Na společenské vlastnictví lze pak nazírat jako na nejvyšší stupeň abstrakce. Tím lze očistit společenské vlastnictví od dřívějšího nánosu postátnění, nechat etatisty stranou a bavit se o projevech společenského vlastnictví v různých formách jako je samospráva, družstevnictví, zaměstnanecké vlastnictví podniků. Možná i etatisté se tak nevnímají a mají své nové přístupy ke konceptu společenského vlastnictví. Podstatné je pak to, jestli jejich nové pojetí nevede k degradaci ve formě nevýkonnosti, uzurpování moci, jestli i zde lze hovořit o produktivním napětí.