Ekonomická demokracie a zaměstnanecká samospráva

2. 2. EKONOMICKÁ DEMOKRACIE A ZAMĚSTNANECKÁ SAMOSPRÁVA

Podstatnou vlastností lidského druhu je, že uspokojování jeho potřeb probíhá v společenské formě. Ekonomie je procesem reprodukce člověka jako společenské bytosti. Při ekonomické aktivitě člověk používá znalostí, výrobních zkušeností a pracovních návyků, a ty mají sociální charakter. Cílem ekonomických aktivit je uspokojování potřeb lidí, a i ty jsou dány životem jednotlivce ve společnosti a mimo ni nemají smysl. Lidé nemohou vyrábět, pokud nevstoupí mezi sebou do vzájemných vztahů. Výroba má tedy společenský charakter a je společensky uspořádána. Rostoucí společenskost ekonomiky v prostoru i v sociální struktuře patří mezi charakteristiky civilizačního vývoje.

Tento aspekt společenské výroby vedl různé filosofující ekonomy popř. ekonomizující filosofy k formulaci různých alternativních koncepcí. Má to ale i velmi praktický rozměr. Rozvoj společenského charakteru má vliv na celý komplex otázek organizace výroby, řízení a kontroly, držby výrobních prostředků, ale také podílu na vytvořených hodnotách. K těmto otázkám viz už moje starší práce Společenskost výroby a rozvoj vlastnických forem (Ústav prognózování ČR, Praha 1990).

Odpovědí na zvyšování společenskosti naší existence v minulosti byla silná, až přehnaná etatizace. Častým zjednodušením bylo ztotožňování výrobních vztahů se vztahy vlastnickými, což v minulém režimu vedlo k diktátu monopolizovaného státně byrokratického uspořádání výroby jako garanta celospolečenského zájmu. Ve skutečnosti šlo o centralizované řízení celé ekonomiky jako jedné továrny. Tento postřeh o vztahu státu a ekonomiky můžeme nalézt již u Maxe Webera počátkem minulého století. Neznamená to však, že na kritice soukromovlastnických vztahů nebylo něco oprávněného. Soukromý vlastník jako fanatik zhodnocovacího procesu nedokáže využít růstu produktivnosti výroby k  všestrannému rozvoji. Vždyť se nepodařilo zabránit tomu, aby fungování zákona nadhodnoty nezměnilo hodnotový vztah ve vztah monopolní.

Objevují se snahy vulgárně zužovat obsah kategorie vlastnictví na  pouhé právo držby a s tím související různé koncepce oslabující význam přivlastňování až po jeho postupný zánik. Již v polovině minulého století na to upozornil například americký ekonom Adolf Berle (srv. kniha Power without Property, New York 1959). Argumentem pro zánik tradičního vlastnictví má být poznatek, že v souvislosti s novou dělbou práce se diferencuje kapitál jako ekonomická funkce a jako soukromé vlastnictví. S tím je spojeno jednak vyčlenění manažerské kontroly v procesu manažerské revoluce, jednak difuze vlastnictví v procesu tzv. demokratizace kapitálu. V prvém případě to znamená, že podnikatelskou funkci by plnil profesionální manažer a vlastník by pobíral dividendy. V druhém případě by lidové akcie vedly ke splynutí práv vlastnických a občanských.

Podstatné je, kde se nachází reálná ekonomická síla a jak se mění hierarchie ekonomické a politické moci. Jiná formální role v rozhodovacím procesu sama o sobě nemusí znamenat podstatnou změnu v  míře společenskosti uspořádání ekonomiky. Moderní průmyslová společnost tyto změny zdynamizovala a  zintenzivnila. Původní práva na různé hmotné statky (půda, zboží) se v bohatých zemích výrazně rozšiřují na práva nehmotná (dluhopisy, znalosti). To rozšiřuje tato práva na množství dalších osob, které disponují určitou „měkkou silou“. Na druhou stranu je tu problém, že tato práva skupují různé fondy, které s nimi mohou svévolně dělat cokoliv. Pravidla pro takto změněné herní podmínky jsou klíčovou otázkou moderní ekonomiky.

Ekonomická demokracie je princip, který by mohl být otevřenou odpovědí na perspektivu zespolečenštění výroby. A mohl by také přispět k překonání vysokého stupně odcizení od výrobních prostředků. Ekonomické odcizení existuje všude, kde se vyskytuje námezdní práce. Metody jeho překonání za minulého režimu (tj. monopol státního vlastnictví a centrálně organizované donucení) vedly paradoxně k opaku svého účelu a vznikl nový typ vzdálení pracujících od věcných podmínek a výsledků jejich hospodářské aktivity. To mělo za následek paralyzování tvůrčí a inovační aktivity vůbec. Proto je téma odcizené práce univerzální, i když to různí konvenční apologeti neradi slyší.

Toto téma se u nás periodicky vrací v situaci, kdy se hledá lepší hospodářský řád. Bylo to po druhé světové válce, kdy se rýsovala specifická československá cesta k socialismu, bylo to v reformě roku 1968, ale i v rámci přípravy hospodářské přestavby koncem 80. let. Samospráva vždy patřila a patří k standardním tématům vědecky koncipovaného socialismu. V samosprávné koncepci socialismu není zespolečenštění vztahováno jen ke státnímu vlastnictví a podnikům. Nejde jen o jednotlivá družstva či podniky se spoluvlastnictvím zaměstnanců, ale o  propojený, koordinovaný a  celospolečensky usměrňovaný systém.

V roce 1989 byla nastolena otázka, zda se zbavit přehnané centralizace vlastnických práv. Pod pojmem privatizace se ale neviděla obnova plnohodnotného vlastníka (viz koncept demokratické privatizace prosazovaný KSČM), nýbrž maximální nahrazení dosavadních zbyrokratizovaných forem soukromým vlastnictvím jako jediným nositelem efektivního tržního chování. Byrokraticky řízená privatizace pak byla jen zrcadlovým odrazem někdejší autoritářské nacionalizace a  nahrazení státního socialismu státním kapitalismem prorostlým nepotismem často předpřevratového původu (viz existence tzv. bankovního socialismu).

Takové pojetí privatizace se opíralo nikoliv o hledání schopnějších, o osvobození práce, ale o personální unii privatizátorů s ostřílenou normalizační byrokracií. Tito „insiders“ využili možnosti zařadit se mezi elity českého kapitalismu, i když bylo jasné, že na konci 20. století je stabilní národní kapitalismus v malé zemi, jako je ČR, vyloučen. Šlo ale o  nesmlouvavý boj na  startovní čáře. Logickým důsledkem byla diferenciace společnosti na vlastníky a nevlastníky, navzdory hře na lidový kapitalismus v podobě kupónové privatizace. Střet držitelů investičních kupónů (DIK) s realitou rychle vyčistil investiční trh a obyčejný člověk dal brzy ve své nevědomosti přednost směšné jistotě „desetinásobku“.

Tato „klausovská“ privatizace dočasně téma ekonomické demokracie vytlačila z  ekonomických diskusí, ale ono znovu vystupuje z  kouta a  u  nás i  v  zahraničí získává v  ekonomických kruzích ohlas. Pro levici systémové alternativy jde o  spojení ekonomické demokracie se sociálním či dokonce socialistickým trhem. Některé prvky ekonomické demokracie se snaží do svého systému inkorporovat i současný kapitalismus, který změkčuje konflikt práce a kapitálu různými formami partnerství či rozdělení rizika.

Je s podivem, že tomuto perspektivnímu tématu věnují tak málo pozornosti české politické strany, a to včetně levice. Zejména proto, že zaměstnanecká participace a samosprávné vlastnictví poskytuje možnosti překročit nejen byrokratické odcizení, ale i kapitalistický rámec. Existence participačních forem přejímaných z kapitalismu bude zřejmě realitou přechodného období. Těžko se ovšem v  podmínkách zvýhodňování soukromého vlastnictví stanou převažující formou. Realizace otevřeného vlastnického práva a s ní spojená efektivní alokace vlastnických práv je ve zmonopolizované současnosti značně iluzorní. Výhodou socialistické orientace je, že může překračovat omezení, na které současný kapitalismus nutně naráží.

Formálně je samospráva dnes připouštěna ve sféře politiky, ale v ekonomice ji většina autorů striktně odmítá. Tzv. participační ekonomiku (s prvky účasti zaměstnanců na řízení a zisku) považují za pouze okrajový a doplňkový jev. Pro ekonomické liberály je hlavním regulativem všemocný trh. Ale i levicoví a marxističtí autoři odmítají samosprávu jako něco utopického, trpícího iluzí o možnosti osedlání kapitálu prací. Hlásí se sice k tradici družstevního vlastnictví, tzv. podnikový socialismus ale mají za projev dezintegrace společenských vlastnických zájmů, bez možnosti jejich účinné harmonizace. Dokonce bývá vyslovována obava, že participace paralyzuje emancipační potenciál dělnické třídy, která je takto moderním kapitalismem integrována do systému a zbavena revolučnosti

V dokumentech z 90. let nechápala KSČM ekonomickou demokracii takto zúženě. Měla být součástí završení všeobecné samosprávné organizace společnosti a skupinové vlastnictví či institut dělnických rad měl být jen některými z  mnoha forem na  této cestě. Také netvrdila, že výrobní samosprávu je možné zavádět všude a hned. Autoři píšící o samosprávném socialismu měli spíše na mysli perspektivní úlohu samosprávy a ekonomické demokracie pro sociálně spravedlivou společnost. Například Josef Heller operuje s různými fázemi vývoje, kdy se dominantním sektorem má stát sektor samosprávný. Působí tlak nových postindustriálních technologií, které umožňují tento typ vlastnictví, a současně se proměňuje historický subjekt této změny (někteří hovoří o roli tzv. kognitariátu).

Svou společenskou vizi spojovala v historii řada socialistů i marxistů s participací, zaměstnaneckou kontrolou a samosprávou na všech úrovních. Připomenout lze Owena, Fouriera, Proudhona, Barunina, ale i vklad K. Marxe a F. Engelse, který však bývá odlišně interpretován.

V hlavách osvícenců vznikaly utopické představy o výrobně-spotřebitelských komunách, které ale nikdy nebyly úspěšné. Životaschopné se staly až praktické pokusy s daleko skromnějšími cíli – zlepšit život svých členů a dosáhnout určitých materiálních a sociálních výhod. Takto 28 tkalců v anglickém městečku Rochdale založilo v roce 1844 Družstvo poctivých pionýrů z Rochdale, které bývá uváděno jako první fungující družstvo na světě.

Významné prvky samosprávy a ekonomické demokracie představovaly ruské sověty či koncepce družstevního socialismu a syndikalistické koncepce dělnické kontroly.

Některé modely jsou dnes založeny na neoklasické teorii firmy, tedy mikroekonomie v podmínkách volných tržních vztahů. Alternativní pohledy se orientují na ekonomickou pluralitu s poukazy na nedostatky a omezení trhů. Někteří odmítají marxistickou orientaci a hovoří o postsocialismu či autonomní společnosti, lze sem zařadit i různé libertinské, antiautoritářské přístupy.

Nyní by mělo hlavně jít o konkretizaci jednotlivých samosprávných forem v souladu s reálnými možnostmi. Jsou tu jednoduché formy participace, kdy pracující jsou motivováni k výkonu podílem na zisku firmy. Je tu také model partnerství, kdy kapitál investuje a pracující se podílejí nejen na zisku, ale i na rozhodování. Pak je tu forma zaměstnaneckých akcií s různými kompetencemi pro akcionáře. Je tu i model obecních podniků, kdy do firmy (často sociálního či neziskového charakteru) dají svá aktiva municipality. V neposlední řadě to jsou družstva, ve kterých jsou družstevníci rovnocennými spoluvlastníky kapitálu.

Míra a forma ekonomické demokracie se bude lišit i podle oboru činnosti. Jiné budou podmínky pro ekonomickou demokracii ve veřejném sektoru, jiné třeba v chemickém provozu. Rozvoj participace má charakter pohybu k  ideálu, který se váže na  podmínky postindustriální společnosti. Zlom znamenají podmínky pro využití aplikované kybernetiky a systémového inženýrství při řízení podniků. Dílčí motivační participace v rámci demokratizace vlastnictví zatím také nevytváří plnohodnotné vlastníky. Je ale třeba být trpělivý a neznásilňovat realitu. Samospráva ve výrobě je na rozdíl od politické spojena s organizací práce při konkrétní technologii výrobního procesu, a tudíž zde neexistuje taková svoboda volby. V některých oborech je například autoritativní styl řízení prakticky jedině možný.

Nižší samosprávné formy se objektivně stávají laboratoří a  školou ekonomické demokracie, stejně jako místní samosprávy jsou prostorem pro kultivaci demokracie občanské. V dokumentech KSČM se proto daly nalézt náměty na samosprávu v oblastech veřejných služeb, veřejnoprávních médií, v  oblasti kolektivního investování a u fondů hospodářské obnovy. Opakovaně byl v poslanecké sněmovně připraven návrh zákona o závodních radách. Základem pro perspektivu samosprávného socialismu měl být národní majetek, dávaný výrobnímu kolektivu do správy na základě svěření nebo pronájmu.

Stát v tomto pojetí nevykonává v takovém rozsahu přímé vlastnické funkce. Stát má spíše koordinační úlohu, formuluje strategické cíle a garantuje sociální jistoty. Smluvní vztah státu k hospodařícím kolektivům oslabuje nadměrný paternalismus. Vlastnické vztahy zaměstnanců vedly k motivovanějšímu výkonu. V případě neplnění smluvních povinností ale může stát s firmou disponovat (může dojít k sanaci, ale i ke konkurzu). Kolektivní solidarita v takové firmě snižuje citlivost na vnější, objektivní vlivy, taková firma je ale současně stabilnější. Hospodářská politika státu nepřímými, ekonomickými nástroji pak může kompenzovat určitou tendenci výrobní samosprávy k lokálnímu rozhodování, k inflaci a k poptávkové nerovnováze.

Zajímavé jsou sociologické a psychologické souvislosti výrobní samosprávy na pracovišti. Základem participace je vůle člověka – občana k aktivitě. Tato aktivita ale musí být nejen motivována určitým zájmem, ale také nějak organizována. Důležitý je vztah samosprávy a  kompetencí odborného řízení (výrobních i  komerčních). Členové výrobního kolektivu totiž nemohou mít stejné informace potřebné ke kvalifikovanému rozhodování. A tak musí některé kompetence delegovat na specialisty, na participaci odbornou. Mnohá rozhodnutí se nemohou dělat kolektivem laiků a jsou samosprávou potvrzována až ex post. Při odborné participaci je přitom někdy obtížené vést hranici mezi nezávislou expertizou a reprezentací určitých zájmů.

Kritikové ekonomické demokracie argumentují často její jugoslávskou variantou závodních rad. Připomeňme, že jugoslávský experiment byl zahájen zákonem o řízení podniků kolektivy z roku 1950. Podniky byly v majetku státu, ale byly mezi nimi horizontální vztahy a řízeny byly skupinami pracujících. Ti měli výkonné kompetence, ale zároveň se nemohli chovat jako skuteční vlastníci s  podnikatelským rizikem. Vedlo to nakonec ke  kolektivnímu sobectví či ke  kolektivní neodpovědnosti. Tento model se skutečně v praxi moc neosvědčil. Faktem ale také je, že i po rozpadu Jugoslávie zde tato tradice působí v nových podmínkách a například ve Slovinsku, hospodářsky nejúspěšnější postkomunistické zemi, v roce 2000 zaměstnanci vlastnili čtvrtinu všech privatizovaných obchodních společností.

Debaty nad jugoslávským experimentem se těžko vyhnou jménu Milovana Djilase, známého srbského politika (člen poválečné jugoslávské vlády) a marxistického teoretika, pověstného svou kritikou sovětského systému (odsoudil mj. intervenci proti Maďarsku v roce 1956). Přes roztržku Jugoslávie se SSSR vadil Djilas i ve vlastní zemi a byl proto opakovaně vězněn. Proslul zejména svojí knihou „Nová třída“, kde analyzuje vznik nové technokraticko-stranické třídy byrokratů, formalizované v  stranické nomenklatuře. Tato třída podle něj čerpá svoji moc, privilegia, ideologii a své zvyky z jedné specifické formy vlastnictví – státního – které sice spravuje ve  jménu národa, ale podle svých zájmů. V duchu trockistické tradice tak dokumentuje politické limity formálně zespolečenštěného vlastnictví v sovětském modelu socialismu.

Z jugoslávské varianty je možné se poučit, ale nikdy nebyla tím, čím ekonomická demokracie má být. Především zde neexistoval svobodný konkurenční trh, průmyslová struktura byla silně monopolistická a působil zde i silně paternalistický stát popř. orgány lokální moci vstupující voluntaristicky do vlastnických funkcí jugoslávských podniků. Kapitálový trh zde prakticky neexistoval a úrok ze sociálního kapitálu (tj. síť kontaktů spolupráce a koordinace v kolektivu užívaná ve společném zájmu) byl většinou nulový či dokonce záporný, takže nepřitahoval zdroje. Dělníci sice v podnicích ukládali úspory, ale ty se jim často nevracely. Existovala zde nesystémová kontrola cen, samospráva měla nejasnou definici moci a odpovědnosti.

Zkušenosti potvrzují, že zavádění ekonomické demokracie se neobejde bez plného využití tržních mechanismů a zbožně peněžních vztahů. Důležité jsou ale i podněty z oblasti moderních forem řízení a z různých cest kontroly či převzetí vlastnictví. Z méně tradičních lze připomenout japonský systém „ringi“, který inspiroval i guru podnikového řízení Petera Druckera. Bývá charakterizován jako specifický tradiční systém silné neformální sounáležitosti zaměstnanců s  firmou. Důraz je kladen na  konsensuální přípravu rozhodnutí (rin vyjadřuje iniciativní podání návrhu a gi demokratické rozhodování v kolektivu).

Zvláštní kapitolou jsou praktické aktivity a specifické zkušenosti v Izraeli, tzv. kibucy. Slovo „kibuc“ se z  hebrejštiny překládá jako „scházet se spolu“. U  zrodu byla vlastenecky socialistická idea spojující kolektivní solidaritu s  myšlenkou založení samostatného židovského státu. Problém byl, jak v polopouštní Palestině usídlit převážně městské migrující obyvatelstvo. Kolektivním usedlostem hrál do  karet ekonomický faktor, žilo se zde levněji než na vlastní pěst, bylo možno začlenit nevyučené a nezkušené přistěhovalce. Stravování bylo zajištěno všem členům a společné prádelny, čistírny a opravárenské dílny dále zlevňovaly život.

První komuna, založená na principu společného vlastnictví majetku, společné zodpovědnosti za práci či její produktivitu, vznikla na území dnešního Izraele už v roce 1909 a jmenovala se Degania. Všechen výdělek se investuje zpět do vlastní usedlosti, nejprve na rovnostářsky dělené potřeby komunity samotné a až potom se investuje do dalších statků. V ideálním případě každý pracuje podle svého nejlepšího vědomí a svědomí seč může, podle sestaveného plánu, a tím přispívá maximálně k blahobytu komunity. Zpočátku byly tyto komunity hlavně zemědělsky založené a až do 70. let, kdy byla idea kibucu ještě brána vážně, vytvářely až polovinu veškeré národní zemědělské produkce.

V radikální podobě neměli členové kibuců osobní vlastnictví, spali a stravovali se ve společných prostorách, děti byly vychovávány v dětských společenstvích. Časem se však chod takovýchto rovnostářských kibuců stával neúnosný. Když se kibucy začaly hospodářsky vzmáhat, začaly rodiny bydlet ve vlastních bytech. Jen některé se časem ukázaly soběstačné, některé zavádějí přidruženou průmyslovou výrobu, dokonce vstupují na burzu. Těm kibucům, které zůstaly věrné zemědělské výrobě, nastaly těžké časy a problémy se značnou zadlužeností. V současné době je v Izraeli kolem 300 kibuců a žije v nich cca 200 tisíc Židů. Družstva a kibucy sdružuje „Chevrat Ovdim“, společnost pracujících spojená s ústřední odborářskou základnou „Histadrut“.

Nám by asi byly bližší spíše evropské příklady ekonomické demokracie a převzetí firem dělníky. V Německu šlo zejména o poválečnou reorganizaci podniků zavedením systému spoluurčení (Mitbestimmung) s jasnými právy a povinnostmi zaměstnavatelů a  zaměstnanců. V  Německu se v  této souvislosti mluvilo o  vzniku „Wirstchaftsverfassung“, kdy se konflikty mezi prací a  kapitálem měly řešit novou kvalitou práva rozšířeného o ekonomickou demokracii. Byl to rozdíl oproti anglosaským zemím, kde byly vnitřní podmínky firem neregulované a kontrolované převážně akciovým kapitálem. Pracující se v Německu mohli na rozhodovacím procesu účastnit prostřednictvím jimi zvolených zástupců do společných rad zaměstnavatelů a zaměstnanců v rámci konceptu „Sozialmarktwirstchaft“.

Koncept „Mitbestimmung“ byl formulován už během výmarské republiky v roce 1928 německým odborářem a členem předválečné SPD židovského původu Fritzem Naphtalim (srv. „Wirtschaftsdemokratie: ihr Wesen, Weg und Ziel“, Berlin 1928), který byl v letech 1927 – 1933 expertem Deustcher Gewerkschaftsbund (DGB) a překonal reformistický koncept svého kolegy Rudolfa Hilferdinga o organizovaném kapitalismu, a to svým pojetím kontroly odborů nad kartely a monopoly. Diskusi na toto téma ale přerval nacistický převrat. Naphtali byl uvězněn a jen s pomocí vysoce postavených známých se mu podařilo utéci do Palestiny. Zde byl docentem hospodářské politiky v Haifě a také ministrem izraelské vlády.

Systém Mitbestimmung po  válce prosazoval obnovený svaz německých odborů DGB jako protiváhu nacionalizačních programů, nejprve v roce 1946 v britské okupační zóně v uhelném a ocelářském průmyslu (Montanmitbestimmung). Německé podnikatelské svazy se stavěly proti Mitbestimmung a proti tomu, čemu říkaly „stát odborů“, nepřátelsky. Do obrany Mitbesimmung se postavily zejména IG Metall a IG Bergbau und Energie. Kancléř Adenauer nakonec systém podpořil, v roce 1951 byl uznán status quo a v novém zákonu z roku 1952 byl rozšířen na „Drittelparitätmitbestimmung“, tedy třetinové zastoupení zaměstnanců v podnicích nad 500 zaměstnanců.

Nová vlna snah o  participaci zaměstnanců začala v  Německu v  roce 1968, kdy odbory vyzvaly vládu, aby systém Mitbestimmung byl rozšířen na celou ekonomiku a  aby v  představenstvech byli zaměstnanci výrazněji zastoupeni. Nový „Mitbestimmunggesetz“ byl schválen až v  roce 1976. V  jeho důsledku byl systém rozšířen, ale různým způsobem pro různé oblasti ekonomiky. Zaměstnavatelské svazy vedené Hans Martinem Schleyerem (za války měl u nás v protektorátu na starosti pracovní úřady) ale zahájily proti tomuto zákonu soudní proces. Ústavní soud jim sice nevyhověl, ale realizace tohoto zákona se silně zkomplikovala.

Jiným příkladem snah o převzetí zaměstnanecké kontroly nad podniky může být Švédsko. Zde v roce 1976 navrhl odborářský šéf Rudolf Meidner plán vykoupit švédský průmysl tzv. fondy pracujících (Maidner plan). Ty měly spravovat výtěžek ze zvláštní 20% daně a investovat jej v příslušné oblasti do akcií jménem pracujících. Odboráři by volili správce těchto fondů a akcionáři by měli právo zapojit se do jejich rozhodování.

Ve Francii má systém podnikové samosprávy (autogestion) tradici už od známého syndikalisty Pierra Josepha Proudhona. Finanční participace byla ve Francii rozsáhle uplatněna v souvislosti s gaullistickým konceptem „třetí cesty“. Od 70. let minulého století programově čerpali ze samosprávného rámce i francouzští komunisté. Dobrovolné podílnictví na zisku je od roku 1959 uplatnitelné v jakémkoliv typu a při jakékoliv velikosti podniku; příslušná smlouva se uzavírá na základě kolektivního vyjednávání.

Rozšířené jsou tu hlavně programy povinně odložených podílů na zisku (RSP). Ty byly zavedeny v roce 1967 a jsou závazné po odsouhlasení odbory pro podniky s 50 a více zaměstnanci. Podíly se shromažďují ve zvláštních fondech, v nichž jsou zadržovány 3 až 5 let. Plány zaměstnaneckého vlastnictví se uplatňují ve 4/5 velkých podniků. K odborovému a družstevnímu hnutí mají blízko i podniky v oblasti sociálního podnikání (viz například asociace „Les Rencontres du Mont Blanc“). Uplatňování finanční participace a participace v řízení sleduje ve Francii od roku 1994 Nejvyšší rada participace (SCP).

Skutečně slavným a celosvětově rozšířeným se ale stal plán na podílové vlastnictví zaměstnanců neboli ESOP (Emloyee Stock Ownership Plan). S touto myšlenkou přišel americký právník ze San Franciska Louis Kelso v knize „Kapitalistický manifest“ (1958). Inspiroval se tím americký zákon o zabezpečení zaměstnanců po odchodu do důchodu, kdy se této myšlenky ujal senátor Russell Long (1974). V podstatě to byl způsob, jak vytvořit zaměstnanecké vlastnictví akcií bez toho, že by si zaměstnanci museli tyto akcie sami kupovat. Podniky nabízejí svým zaměstnancům za zvýhodněných podmínek podíl na svých akciích.

Princip programu ESOP spočívá v  tom, že zaměstnanci získají akcie podniku, ve kterém pracují, a splácejí je z daňově zvýhodněných budoucích zisků této společnosti. Fond (trust) je samostatnou právnickou osobou a na bankovní úvěr pro zaměstnance postupně nakupuje akcie daného podniku. Tyto akcie fond přiděluje zaměstnancům podle délky zaměstnání v podniku, podle výše mezd nebo jiných principů na jejich osobní účty. Akcie jsou na účtech zaměstnanců vázány až do odchodu zaměstnanců do důchodu nebo přechodu do jiného podniku. Za svůj úspěch vděčí ESOP daňovému zvýhodňování, protože z úroků za úvěr na pořízení akcií se platí pouze 50 % obvyklé daně. Daně z  dividend a  podílů na  akciovém kapitálu, převáděných na  osobní účty zaměstnanců, se rovněž neplatí.

Program vsadil na skutečnost, že zaměstnanci jsou ochotni se pro udržení svého zaměstnání jako zdroje obživy částečně a dočasně uskrovnit a nahradit podnikání pro maximální ziskovost podnikáním pro maximální zaměstnanost. Stát ušetřil na sociálních výdajích na podpory v nezaměstnanosti. Systém ESOPů se ukázal být všestranně výhodným a začal být uplatňován i tam, kde důvod hrozícího krachu podniku neexistoval. V roce 2000 bylo v USA více jak 11 tisíc ESOPů s 8 miliony zaměstnanců.

ESOPy jsou kritizovány za to, že si vlastně jen kupují pracující podílem na výsledku hospodaření, a  to za  malý podíl skutečného vlivu. Často systém ESOP vede k  sporům o míru kontroly, kterou držitelé zaměstnaneckých akcií získají. Ti jen výjimečně mají vliv ve skutečně velkých firmách. ESOP zavádějí dnes firmy s 20 zaměstnanci, ale i firmy s 20 000 či více zaměstnanci. Zaměstnanci ESOPu nezískávají hned právo na spolurozhodování ve firmě, i když získají akcie v hodnotě větší, než lze dosáhnout v různých formách zaměstnaneckého spoření. Pokud je ESOP jen prostředkem finančních operací, ztrácí převážnou část svých původně proklamovaných sociálních cílů. ESOP ale obsahuje možné zárodky nové vlastnické formy zaměstnanců a s jeho pomocí se mohou zaměstnanci postupně stát majoritními, později i výhradními vlastníky firmy, v níž pracují.

Konkrétní uspořádání ESOPu má mnoho různých variant – podle doby, kdy byl zaveden, podle podniku, ve kterém byl zaveden, a podle zemí, které jeho princip přijaly. Principy ESOPu se uplatnily i v postkomunistických zemích, zejména u příležitosti privatizace státních podniků. V ČR ale jeho zastánci neuspěli v boji s liberálními fundamentalisty a  zastánci metody kuponové privatizace. V  jiných postkomunistických zemích, například v Maďarsku nebo Polsku, se programy typu ESOP staly úspěšnou součástí privatizační legislativy i praxe. V nejúplnější podobě byl ESOP uplatněn v Maďarsku, kde v roce 2000 fungoval v 300 podnicích (tj. asi jedné šestině privatizovaných podniků), reprezentujících 5 % privatizovaného státního majetku.

Ve Velké Britanii má participace tradici od 19. století. Británie patří mezi evropské země s nejrozšířenější finanční participací. Plných 99 % velkých společností (podle EFES ročenky) má nějaký program zaměstnaneckého vlastnictví. Významnější podpory získaly také za  Tonyho Blaira. Majetkové fondy zaměstnanců se zde nazývají ESOT (Employee Share Ownership Trusts). Platby do ESOT a také prodej akcií do ESOT jsou daňově zvýhodněny. V roce 2000 schválil britský parlament plán akcií pro všechny zaměstnance AESO (All Employee Share Ownership). Tímto zákonem se snažila vláda premiéra Blaira výrazně rozšířit zaměstnanecké vlastnictví. Každý zaměstnanec může získat ročně akcie zdarma do výše 3 000 liber. Akcie propadnou, pokud zaměstnanec ukončí zaměstnání do 3 let. V Británii v roce 2000 také došlo ke sdružení družstevního svazu se svazy vlastníků-zaměstnanců pod společnou zastřešující organizaci.

Pokud se bavíme o municipální formě ekonomické demokracie, příkladem může být například iniciativa ze západoskotského města West Calder z  80. let minulého století. Vysoká nezaměstnanost vedla toto město tehdy k tomu, že iniciovalo vznik svépomocné komunitní firmy, které pronajala nemovitosti. V nájemném podnikání této firmy zde nalezly práci v oboru různých služeb a malých dílen stovky lidí.

Příklad družstevní formy ekonomické demokracie může být iniciativa Mondragonu. Jedná se o systém výrobních družstev v Baskicku v severním Španělsku, založené v roce 1956 otcem José-Maria Arizmendim, který jen o vlásek unikl trestu smrti za frankistického režimu. Nejdříve vznikla odborná škola, z které vzešlo jádro budoucího družstva. Od té doby se rozrostlo družstvo na tolik, že zaměstnává desetitisíce lidí, a to v oblasti, která je tradičně stižena vysokou nezaměstnaností.

Tato schopnost souvisí s tím, že členové dávají zaměstnanosti přednost před svými příjmy. Stát se členem znamená splatit členský podíl. Vedle základní platby v relativně rovnostářském systému odměňování je členu zaúčtován podíl na  čistém příjmu, ten je ale zadržen podnikem a na základě rozhodnutí družstevníků většinou znovu investován. Vlastně tak družstevníci půjčují svůj kapitál družstvu. Každý člen družstva má v rozhodování o družstvu jeden hlas, družstvo ale zaměstnává i nedružstevníky, pouhé zaměstnance.

Družstevní hnutí se rozšířilo také v kanadském Québeku, kde je přibližně 3300 družstev, která měla v roce 1990 obrat 11,6 miliardy dolarů. Finanční oporou družstevního hnutí je zde kreditní svaz Caisse Populaire Desjardins. Vznikl v  roce 1900 na základě vkladu několika chudých vesničanů, dnes má přes 5 milionů členů v 1 500 místních záložnách sdružených ve 14 regionálních federacích a se svými 40 000 pracovníky je i  významným zaměstnavatelem. Družstevní hnutí má zde i  podstatnou roli v zachování venkovského života. Předtím byli místní lidé závislí na Hudson Bay Company ohledně zboží a obchodování s kožešinami. Mnohá družstva působí v lesním průmyslu, který zahrnuje pily, drtičky dřevních pilin, sázení stromů a ohromné školky pro jedle a borovice.

Zajímavou postavou ve  vztahu k  ekonomické demokracii je ekonom českého původu Jaroslav Vanek. Náleží k významným alternativním ekonomům, i když jeho řazení mezi socialisty je sporné. Narodil se v roce 1930 v Praze, jako mladík emigroval a od roku 1955 žije v USA. Od roku 1966 je profesorem na Cornell University. Proslavil se v oblasti teorie mezinárodního obchodu, zde ho ale připomínám pro jeho práci v oboru ekonomické demokracie, kterou interpretuje pomocí aparátu západní pozitivní ekonomie. Snaží se vypracovat obecnou teorii podniků řízených pracovníky. Jako kritik soudobého kapitalismu považuje politickou demokracii za neúplnou bez ekonomické demokracie.

Po roce 1989 se Jaroslav Vanek vrací do vlasti, aby varoval, že kapitalistické podniky privatizací získávají obrovskou ekonomickou a politickou moc. Práce „Krize a reforma: Východ a Západ“ (1989) obsahuje eseje o společenské ekonomice, kde prokazuje, že krize Západu i reformy Východu mají mnoho společného. Přimlouval se, abychom povolili nejen soukromo-podnikatelský sektor, ale i sektor ekonomické demokracie, aby si lidé oba sektory mohli porovnat. Nemůže však jít o kapitalistický hybrid s demokracií v  politice a  autokracií v  ekonomice. Vymezoval se vůči Václavu Klausovi, který, jak sám vzpomínal, byl v 60. letech jeho asistentem (internista-scholasticus) na Cornellově univerzitě. Klaus ale, když se v  době transformace před ním zmínila zaměstnanecká participace, hned říkal, že je to komunismus.

Tady bych učinil krátký exkurz k roli dalšího ekonoma z české emigrace v USA. Na Cornellu totiž začínal svou kariéru i pozdější mediálně protěžovaný český prezidentský kandidát Jan Švejnar (* 1952), který pod Vanekovým vlivem sepsal také několik děl o ekonomické demokracii. Švejnar se jako ekonom později zaměřil mj. na problematiku transformace ekonomik. Na setkání ekonomů a politiků na semináři v Kolodějích v únoru 1990 prezentoval svou představu architektury reformy proti konceptu Václava Klause, který aktivně prosazoval šokovou terapii a kuponovou privatizaci. Švejnar naopak navrhoval použít značnou část státního majetku jako základ jakéhosi „national wealth fund“ (národní fond bohatství). Ani tento koncept však v tehdejším Československu nepadl na úrodnou půdu.

Vraťme se ale k Vanekovi a jeho pojetí ekonomické demokracie. Jeho vize samosprávné demokratické ekonomiky má dvě evoluční vývojová stádia. V první jsou jednotlivé prvky (domácnosti, firmy) tržně propojeny a navenek „podléhají slepým tržním silám“. V mikroekonomii firmy používá neoklasickou marginalistickou analýzu, ale mluví o tzv. bleších efektech. Samosprávné efekty stimulace a motivace spojuje s osobními, nikoliv soukromými právy, přičemž mluví o tzv. sloních efektech. Argumentuje přitom mj. i  charakterem nových technologií, které růst ekonomické demokracie umožňují. Postupnou demokratizací vazeb je dosaženo vyššího stádia plně samosprávného systému se základem v demokratickém rozhodování, decentralizaci a participaci, včetně plánování.

Podle Vaneka je jediným plně demokratickým systémem zaměstnanecká participace v kooperativním podniku. Označil za spravedlivý a důstojný kooperativní vztah mezi lidmi, sdružování se v práci. Pracovní kontrakt s nějakým kapitalistou, nechat se najímat od majitelů kapitálových statků, má za prvek autokratický. Vztahy mezi zaměstnanci samosprávné firmy jsou rovnocenné, podobají se vztahům podnikatelským. Ideální forma ekonomické demokracie se podobá politické demokracii a  zakládá se na základních právech člověka.

Demokratický podnik se chová jinak, například usiluje o to, aby se jeho členové znali. Roste jenom do takové míry, aby byl maximálně efektivní, zatímco kapitalistický podnik touží růst donekonečna až ke globálním korporacím. I ekologické podmínky či kultura práce by se automaticky zlepšily. Absentuje zde trh akcií, které by mohly vést ke kontrole podniku kapitálem. Trhy zboží zůstávají, ale hybnou silou již není maximalizace zisku. Kriteriální funkce podniku je komplexní. To znamená, že samosprávné formy podnikání neredukují motivaci jen na profitní cíle, že svou váhu mají také cíle sociální stability a tvořivého uplatnění v práci.

Prof. Vanek také předpokládá, že ekonomická demokracie má vysoký spontánní potenciál decentralizace a tudíž splňuje i požadavek demonopolizace. Opačný tradičnější názor totiž předtím tvrdil, že reálný socialismus jako produkt průmyslové éry je nutně monopolní, ovšem tento monopol s ohledem na celospolečenskou funkci státu nemusí být destruktivní jako monopol soukromě kapitalistický. Potvrzuje se ale, že tržní výroba založená víc na sdruženém výrobci by už nemusela být zmonopolizovaná, jako je současný kapitalismus, a tak se ex definitione blíží víc tržnímu ideálu.

Prof. Vanek se v silně monopolních USA s ekonomickou demokracií moc neprosadil. Nám ale v  roce 1990 v  přípravě transformace nabízel svoji studii „Crisis and Reform, East and West“. Tehdy před dvaceti lety ale u nás vznikly jen velmi marginální participační iniciativy jako Klub samosprávného lidového podnikání. To je občanské sdružení založené v roce 1990, kde známější ekonomickou osobností byl zejména prof. Zdeněk Hába. Toto sdružení se mj. neúspěšně pokusilo využít kuponové privatizace založením Českomoravského investičního fondu (ČEMONIF, a. s.). Přitom tu byla kvalitní tradice českého družstevnictví, či vzor „kodeterminační“ firmy v  Německu, nebo americké ESOPy. Tyto modely s elementy participace měl Vanek za nedokonalé. Ale příklad hnutí mondragonských družstev, která prof. Vanek označil za nejbližší své představě ekonomické demokracie, dnes už oslovuje statisíce lidí.

Legální kapitalistické struktury podle Vaneka v sobě nesou zábranu struktur ekonomicko-demokratických a  tudíž nemá cenu nalévat nové víno do  starých měchů. Přimlouval se tím za  paralelní vytváření ekonomické demokracie a  její naroubování na existující akciové podniky. Jak si ale v roce 2001 při své návštěvě České republiky posteskl, jeho poslední kniha Sjednocená teorie sociálních systémů je v USA v podstatě samizdat.

O dělnickém vlastnictví akcií prof. Vanek tvrdí, že vykazuje četné výhody oproti kapitalistickým akciovým společnostem. Ovšem předpokládá to, aby dělníci získali většinu akcií, na což nemají dost peněz (nebo je chtějí investovat jinak ať již z důvodů preference spotřeby či rozložení rizika). Držitelé kontrolního balíku akcií také budou bránit, aby byla zavedena rovnost hlasů, bez které těžko může být účinná dělnická kontrola.

Je-li řeč o ekonomické demokracii, tak samozřejmě jedině v rámci plurality vlastnických forem. Zvyšuje se tím pružnost systému a při efektivní alokaci vlastnických práv si konkrétní podmínky vynutí nejlépe vyhovující formu. Ovlivňují to samozřejmě zájmy rozhodujících politických sil a sociální struktura společnosti. Nižší participační formy slouží k vtažení zaměstnanců do zhodnocovacího procesu. Stimulují intenzivní plnění pracovních úkolů, přitom podíl na zisku a další mechanismy rozdělují břemeno podnikatelského rizika i na zaměstnance. Otázka zavádění ekonomické demokracie ale má charakter historické šance a koresponduje s historickým trendem.

Samosprávná perspektiva dnes existuje „in statu nascendi“. Souvislosti mezi civilizačním rozmachem a  ekonomickou demokracií se teprve vynořují z  propletence archetypů průmyslové společnosti. Mezi teoretické či politické zkratky patří v této souvislosti různé útoky na tzv. organizační kapitál, na vrstvu řídících pracovníků a aparáty zprostředkující různé společenské a hospodářské zájmy. Je v tom kus pochopitelné netrpělivosti a  trpkosti z  nekonečného zápasu s  libovůlí těchto vrstev. Soubor řídících pracovníků neboli „řídící aparát“ je ale pro podnikatelský úspěch každého podniku klíčovým faktorem. Participační podnik manažerské funkce rovněž potřebuje. Manažerská organokracie dnes prorůstá jak do vrstvy vlastníků, tak mezi zaměstnance podílející se na  rozhodování o  firmě. Vrcholový management bývá vystaven menším rizikům, protože má svůj plat a informační výhodu. V konceptu „corporate governance“ se předpokládá širší pojetí participačního řízení. Zatím je ještě daleko k negování manipulace a odcizení člověka smyslu jeho bytí v onom gramsciovském průsečíku společenských vztahů.

Legislativa o participaci je v EU na vyšší úrovni než u nás. EFES (European Federation of Employed Shareholders), celoevropská organizace na podporu zaměstnanecké participace, hovoří dokonce o tiché revoluci ve spojení práce s vlastnictvím. Předpokládá, že základem bude flexibilnější a soustavně se vzdělávající zaměstnanec. Důležitá je postupně se utvářející participační kultura. V Deklaraci zásad Socialistické internacionály, schválené jejím 18. kongresem (v roce 1989), se požaduje, aby dělníci a jejich společenství byli plně zapojeni do hospodářského rozhodování. Otázkou je, kdy i česká reformní levice tuto problematiku povýší z taktiky na strategický princip.

U nás zatím nemáme systematicky založené participační programy. Ekonomická demokracie s výjimkou běžných manažerských technik vzniká pouze jednotlivě a nahodile. Potvrdilo se to mj. i v roce 2009, kdy byla ekonomická demokracie diskutována jako jedna z cest, jak čelit nárazům světové krize. Převzetí podniku ohroženého krachem jeho zaměstnanci zůstalo jen teoretickou možností. Přitom výhody (stabilita pracovního místa) a spoluúčast na sanaci se přímo nabízely. Je tu stále všeobecně nižší ochota zaměstnanců aktivně začít něco řešit. Je to úkol náročný na čas i na schopnosti a vzdělání. Ne každý chce být aktivní v této oblasti. Průzkumy potvrzují, že u poměrně vysokého procenta zaměstnanců nelze spoléhat na loajalitu. Někteří lidé pracují, protože musí. Potřebují jasná pravidla a kontrolu nějakou autoritou. Jiní dávají přednost větší samostatnosti a přicházejí s vlastní iniciativou.

Znovu se ukázalo, že nám chybí zkušenost a praktické návody v této oblasti. Důsledkem pak ale je, že vrcholový management se „včas“ postará o sebe a zbytek podniku i se zaměstnanci hodí přes palubu. Logické by také bylo, aby řešení situace v kritických regionech nezáviselo pouze na solidaritě „zaměstnaných“, ale bylo podpořeno i odbory, vlastníky, státem, resp. regionem. Podnik převzatý zaměstnanci upřednostňuje stabilitu před výkonností. V některých případech může být pro ně důležitá nefinanční motivace.

Široká zaměstnanecká participace má nejen motivační charakter, je i důležitou zpětnou vazbou pro manažery a  může vést k  lepším rozhodnutím. Nejde jen o  sociální jistoty, ale i o potřeby kreativity, seberealizace a respektu od ostatních. Sdílení moci a loajalita s firmou snižuje možnost konfliktů. České odbory někdy pohlížejí na myšlenku závodních rad a různých participačních forem s nedůvěrou. Pokud ale přijmou myšlenku participace za svou, mohou posílit i svou autoritu. A přes všechny komplikace a nejasnosti je ekonomická demokracie cestou k vyšší kvalitě života, udržitelnému rozvoji a konkurenceschopnosti v globálním světě.