Konference v Riu označovaná honosně jako Summit Země měla být – a také byla – největším setkáním hlav zemí světa uskutečněným do té doby. Chystala se několik let, takže počátky příprav spadaly do údobí těsně po skončení studené války.
Možnost, že by svět vložil obrovskou energii, kterou oba vojenské bloky vynakládaly na zbrojení, do zvládnutí ekologických a sociálních problémů se jevila dosažitelná. Věřit, že i v mezinárodní politice by mohl spontánně zvítězit zdravý rozum, se tehdy chvíli skutečně nezdálo bláhové.
První a poslední československý ministr životního prostředí Josef Vavroušek byl mužem, který pro tuto naději žil, pracoval a byl jí v dané době bezmezně oddán. S podobnou motivací uspořádal 1. panevropskou konferenci ministrů životního prostředí, která se konala o rok dříve v Dobříši.
Pamětníci potvrdí, že Vavroušek byl idealista, přesvědčený ekolog, Evropan, demokrat v nejlepší československé tradici a měl aktivistickou jiskru. Přesto na smělost akce, kterou podnikl v Riu na největším fóru hlav států všech dob, lze – zvláště dnešníma očima – těžko hledět bez úžasu.
Jako vedoucí československé delegace předložil velkorysý, radikální a podmanivě idealistický návrh na reformu OSN.
Vize světa sociálního, ekologického a mírového
Josef Vavroušek nebyl literátem. Probíráte-li se jeho texty, ihned si povšimnete jejich zvláštní struktury připomínající poznámky k přednášce. Vavroušek člení text číslicemi, písmenky, odrážkami a často v rámci kategorií třídí až do třetího stupně. Jeho přístup k přírodě, ale ke skutečnosti všeobecně, je přístupem systémového inženýra. Problém často vykládá jako matici, v níž se prolínají a vzájemně ovlivňují parametry nejméně dvou kategorií.
Takový výklad často působí chladně, až strojově, někdy schematicky, zvláště týká-li se komplexnějších sociálních jevů. Zde se ale sluší podotknout, že mechanická strohost Vavrouškových psaných výkladů byla v realitě kompenzována mimořádnou vřelostí jeho osobnosti, okouzlující zejména zřídka vídanou kombinací mírnosti a pevnosti při jakémkoli počínání. V případě návrhu na reformu OSN ovšem Vavrouškova záliba v maticích posloužila dokonale: výsledkem je návrh, který na první pohled upoutá svou čistotou a elegancí.
Jeho podstatou je idea, aby se OSN přeorganizovala podle čtyř hlavních systémových priorit: bezpečnostní, sociální, hospodářské a ekologické, z nichž každá by byla spravována Radou. Vedle toho se podle Vavrouškova návrhu měla OSN regionalizovat, takže měly vzniknout ke každé ze čtyř tématických oblastí kontinentální komise.
Jinak řečeno Josef Vavroušek před dvaceti lety fóru světových státníků navrhl, aby si jednotlivé kontinenty začaly demokraticky spravovat svou bezpečnost, hospodářství, sociální otázky a ekologickou udržitelnost. Z kontinentálních samospráv měla vyrůstat samospráva světová.
Shromážděné elitě světové politiky mimo jiné řekl: „Nemáme šanci uvést myšlenku trvalé udržitelnosti v život bez podstatných změn v lidských hodnotách, v nichž posud až příliš často převládají egoismus a sobectví, plenění přírody a nabubřelé přeceňování našich vědomostí. Je třeba znovuobjevit hodnoty, jako je skromnost, altruismus, solidarita či ,úcta k životu’, jak o ní hovoří Albert Schweitzer. Musíme se rozvzpomenout, že lidé kdysi znali tajemství života v souladu s přírodou a že toto poznání je dosud v některých částech světa živé. Současně je zapotřebí, abychom analyzovali ohromné množství vědeckých poznatků, které lidstvo shromáždilo, a osvojili si obecná pravidla lidského chování slučitelná s udržitelnějšími a méně sobeckými způsoby života.“
Zdroje Vavrouškova návrhu
Pátráme-li po inspiraci Vavrouškova návrhu, kromě jemu vlastní metody systémového myšlení a univerzalistického schweitzerovského humanismu je třeba hledat její zdroje i v československé demokratické tradici.
Opravňuje k tomu mimo jiné málo známá okolnost, že spolupředkladatelem návrhu k projednání československou federální vládou na podzim 1991 byl tehdejší ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier. Účast Dienstbiera seniora je pro celou akci podstatná hned z několika důvodů.
Především posvěcuje Vavrouškovu akci největší autoritou české polistopadové zahraniční politiky. Dienstbier nad otázkami optimální globální správy přemýšlel a měl v nich nespornou, mezinárodně uznávanou kompetenci; posléze sám v komisi zvažující možnosti reformy OSN působil.
Dienstbierovi snad umožnilo ztotožnit se s Vavrouškovým návrhem vědomí jeho konformity s tradičně ambiciózní mezinárodní politikou Československa. Masarykův výrok charakterizující proměny světa po I. světové válce „Dali jsme program velmocem“ byl spíše popisem skutečnosti, nežli přeháněním. A ústřední role Masarykova pobočníka a nástupce Edvarda Beneše při zakládání Společnosti národů je dostatečně známa.
Ale ještě důležitější pro Dienstbierův postoj patrně bylo, že Vavrouškův návrh, ať už vědomě, anebo ve spontánní synchronicitě navazoval na pronikavé myšlení o Evropě a světě, kterým vynikala Charta 77.
Vize mírové demokracie v Evropě, jejímž autorem byl Jaroslav Šabata a k níž se Jiří Dienstbier i Václav Havel s nadšením přihlásili, se promítla do Pražské výzvy z roku 1985, která ve své době okouzlila Evropu radikální a přitom realistickou vizí mírumilovného scelení kontinentu. Po roce 1989 toto myšlení ještě doznívalo například v návrzích na likvidaci obou vojenských bloků a jejich nahrazení systémem kolektivní evropské bezpečnosti, což je ostatně myšlenka implicitně obsažená i ve Vavrouškově návrhu reformy OSN.
Tato škola mezinárodně politického myšlení bývá označována jako heretická geopolitika, tedy radikálně nevelmocenský, humanitními ideály motivovaný přístup k mezinárodním vztahům. V druhé půli osmdesátých let se na tomto základě podařilo sjednotit východní hnutí za svobodu a lidská práva se západním mírovým hnutím.
Několik textů fenoménu heretické geopolitiky v poslední době věnoval mladý polský badatel Kacper Szulecki. A je zřejmé, že Vavrouškův návrh reformy OSN byl posledním velkým výkonem této pozapomenuté středoevropské politické tradice.
Ohlasy a dědictví
Jan Kára, který byl tehdy Vavrouškovým kolegou ve Federálním výboru pro životní prostředí a mezinárodně-politickou agendou se zde zabýval, vzpomíná, že ohlasy na reformní návrh byly ve své době zdvořile rezervované či vyloženě chladné. Vavroušek návrh předal s ročním předstihem řediteli konference Maurici Strongovi, ale atmosféra nebyla otevřená debatě o principiálních vizích.
Převládající nálada Vavrouškovým smělým ideám nepřála. Třetí svět ke konferenci v Riu přistupoval s obavou, že po zániku bipolárního světa se vystupňuje jeho vykořisťování průmyslově vyspělými zeměmi. Jednání se v podstatě od počátku odvíjelo v tradičním formátu střetu partikulárních zájmů; jen dřívější konfrontaci podle osy Východ-Západ nahradil výrazně jednostrannější střet Sever-Jih.
Nadto průmyslově vyspělý svět právě naplno prožíval milostný románek s neoliberalismem, jehož trpké konce tehdy dohlíželi jen nemnozí. Nepřehlédnutelnou roli ve formulaci závěrů konference hrály nadnárodní korporace – právě ony, a nikoli idealističtí vizionáři, měly stanovit charakter nadcházející éry. Summit Země se tak záhy ocitl v rukou mezinárodní diplomatické byrokracie, technokratů prosazujících dílčí zájmy a lobistů.
Vavrouškovu i Dienstbierovu pozici navíc oslabovala okolnost, že obdobným partikulárním zájmům v totožném čase padalo za oběť jejich domácí zázemí. Nad humanisty zde získali vrchu populisté: s ekonomickým redukcionismem Václav Klaus a se sociálním nacionalismem Vladimír Mečiar. Již na počátku se jim konečně podařilo spoutat Vavrouškovy ruce tím, že na místo federálního ministerstva životního prostředí vznikl jen výbor s mnohem menšími možnostmi.
Josef Vavroušek vedl delegaci v Riu na místo Václava Havla proto, že konference se konala v době nešťastných voleb roku 1992, v jejichž důsledku se dala naplno do pohybu sametová kontrarevoluce, která přivodila zánik Československa a s ním i prostoru pro podobnou politiku. Vavrouškovo Občanské hnutí skončilo mimo sněmovnu.
Přednesení návrhu na reformu OSN tak bylo stylovou labutí písní Československa na světovém fóru. S návrhem, kterému doba nepřála, se ale dál nepracovalo.
Jan Kára vzpomíná, jak se z Ria s Vavrouškem vrátili do likvidované instituce. Prakticky všichni zaměstnanci Federálního výboru pro životní prostředí byli propuštění a balili věci do krabic. Na dílo zkázy dohlížel Klausův zmocněnec pro špinavou práci Miroslav Macek, který zde zřejmě dostal příležitost uplatnit zkušenosti čerstvě nabyté při rozvrácení knižního velkoobchodu.
Jan Kára, dnešní ředitel Odboru pro všeobecné záležitosti EU na českém ministerstvu zahraničních věcí, nicméně s odstupem usuzuje, že vývoj OSN postupně k naplnění Vavrouškova ideálu spěje. „Lidé se silnou vizí, to nám teď zřejmě schází ze všeho nejvíc. A silnou vizi, věrohodnou pro všechny kolem sebe, tu tedy Vavroušek rozhodně měl,“ ohlíží se Jan Kára za životní etapou, kdy byl ministrovým blízkým spolupracovníkem, na což vzpomíná s očividným potěšením.
Čas Vavrouškova návrhu přichází
Po dvaceti letech od konference v Riu je zřejmé, že uplynulé dvě dekády nebyly érou mírumilovného budování sociálně-ekologických demokracií, nýbrž érou ekonomické globalizace. Ta, jak je čím dál zjevnější, svět přivedla do slepé uličky. Při debatách o tom, čím globální kapitalismus nahradit, často zaznívá fatalistická námitka, že to beztak nikdo neví.
Je přitom zřejmé, že fatalismus pramení z nedůvěry v možnost podvázat moc nadnárodních korporací. Fakt, že ke konferenci pořádané OSN k dvacátému výročí Ria se dnes pohlíží nejen bez očekávání, ale vyloženě se skepsí, pramení z okolnosti, že se ocitla – ostatně jako celý svět – v područí nadnárodních korporací v míře ještě před dvaceti lety zhola nepředstavitelné.
Je jasné, že úkol zlomení moci nadnárodních korporací je nezvladatelný bez odpovídajících nástrojů mezinárodní demokratické samosprávy. Snad tudíž není nemístné odhadovat, že se debata o zvládnutí světové krize k československému návrhu na reformu OSN z roku 1992 dříve či později vrátí. Jak řekl v závěru svého projevu Josef Vavroušek v Riu: „Příští generace by nám naše selhání nemohly odpustit.“