Zemědělství mělo v historii Československa a České republiky důležitou úlohu pro produkci jídla, ale i utváření krajinného rázu a podoby venkova. Je jedním ze základních pilířů ekonomik a důležitou součástí fungování světa, protože poskytuje lidem obživu. Podoba zemědělských praktik do velké míry určuje, jak vypadá životní prostředí. Pokud budeme hospodařit šetrně a v souladu s přírodou, můžeme přispívat k rozvoji ekosystémů, vytvářet příznivé prostředí pro zvířata i rostliny a zdravé životní podmínky pro člověka. Naopak průmyslové zemědělství závislé na chemických přípravcích, které v současnosti dominuje, přispívá k ničení ekosystémů, vymírání živočichů a navrch prohlubuje klimatickou krizi.
V březnu roku 2020 podepsalo přes tři a půl tisíce vědců ze všech států Evropské unie výzvu evropským státníkům, aby od průmyslového zemědělství ustoupili, protože způsobuje ztrátu biologické rozmanitosti, zhoršení podnebí, degradaci půdy a kontaminaci podzemních i povrchových vod dusičnany a pesticidy. 91 V České republice zemědělství zodpovídá za 6,7 procenta emisí skleníkových plynů. 92 To je sice výrazně méně než v případě energetiky, dopravy nebo průmyslu, nicméně i tak se jedná o důležitý sektor, ve kterém je potřeba emise snižovat.
Sociálně-ekologická transformace se proto neobejde také bez zásadních změn v oblasti zemědělské produkce. V první řadě je nutné překonat koncept potravinové bez pečnosti, který říká, že hlavním cílem zemědělství je zajistit dostupnost potravin a zamezit hladu. Ačkoliv je tento model ve svém jádru správný, svým tlakem na vysokou produkci a orientaci na vývoz potravin vyhovuje velkým agrokorporacím a průmyslovému farmaření, které přispívá k ničení životního prostředí a krajiny. Namísto bezpečnosti by tak cílem měla být potravinová suverenita, která vychází z ideálu demokratizace systémů produkce, distribuce a spotřeby potravin. Rozhodující slovo o podobě zemědělství by nemělo patřit trhu a velkým korporacím, ale samotným zemědělcům, odborníkům, malým a středním producentům a všem spotřebitelům. Lidé pak v tomto modelu mají právo na zdravé potraviny produkované udržitelným způsobem. Stát musí definovat, např. jako ve Švýcarsku, jaké potraviny budou místně produkovány a jaké dováženy, a také definovat standardy udržitelné produkce, bioprodukce a případně férové produkce.
KONTEXT: ZEMĚDĚLSTVÍ ZÁVISLÉ NA AGROKORPORACÍCH
Současná situace v České republice je však přesně opačná, protože v ní dominují velké podniky ovládající většinu produkce. Podle statistik Ministerstva zemědělství disponujeme největší průměrnou výměrou zemědělského podniku mezi ostatními členskými státy Evropské unie. A to výrazně. Průměrná výměra mezi evropskými státy je šestnáct hektarů, v České republice je to sto třiatřicet hektarů. 93 Podniky s více než padesáti hektary obdělávané zemědělské půdy obhospodařují dvaadevadesát procent z celkové zemědělské výměry, což je dáno zejména strukturou držení půdy před rokem 1989 a následnou privatizací velkých zemědělských podniků. 94
Agrokorporace většinou využívají postupů průmyslového zemědělství, jejich primárním cílem není ochrana zdraví lidí a krajiny, ale zisk za každou cenu. V České republice takovým příkladem může být Agrofert, jehož majitel Andrej Babiš je ukázkovým příkladem propojení agrobyznysu a politiky. Agrokorporace většinou fungují na principu průmyslového zemědělství, čímž přispívají k ničení půdy nadužíváním anorganických hnojiv a pesticidů a velice omezeným osevním postupem. V České republice pak namísto luštěnin, ovoce či zeleniny pro lokální spotřebu pak ve velkém pěstují řepku či kukuřici pro biopaliva a velká část vypěstovaných potravin jde na vývoz. 95
Zemědělství bychom místo toho měli začít pojímat jako aktivitu pečující o krajinu a životní prostředí, jehož jedním z cílů je nakrmit lidstvo. Měli bychom proto směřovat k decentralizované síti spíše menších farem s rozmanitou produkcí, hospodařících v souladu s životním prostředím a krajinou. Malé a rodinné farmy ukotvené v komunitních vazbách jsou i společenskými centry venkova a mnohdy přinášejí významné sociální benefity (například zaměstnávání sociálně slabších). Cílem také je lokalizovat spotřebu, abychom jedli hlavně to, co se vypěstuje nedaleko. Omezí se tím přeprava potravin na velké vzdálenosti, která má velké dopady na životní prostředí, a podpoříme tak domácí farmáře.
Ekologizace zemědělství
1. AKČNÍ PLÁN PRO ROZVOJ EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ
Zastřešujícím dokumentem pro transformaci zemědělství v České republice směrem k životnímu prostředí šetrnějším postupům je v současnosti Akční plán pro rozvoj ekologického zemědělství. Je potřebné zajistit, aby dokument fungoval až do roku 2050 a obsahoval realistické, ale ambiciózní cíle, jako například dosažení 25% podílu půdy obhospodařované v ekologickém režimu do roku 2030, s jeho následným navyšováním.
Problém však je, že Akční plán v současnosti vláda nerespektuje a nedodržuje. Je proto nutné zajistit jeho plnění a přidělit mu adekvátní rozpočet, včetně vyčlenění poradenských kapacit.
2. ZEMĚDĚLSKÉ DOTACE PODPORUJÍCÍ OCHRANU ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ
Klíčovým nástrojem pro fungování zemědělství v Evropské unii jsou zemědělské dotace, které ovlivňují podobu zemědělské produkce i velikost farem. Ačkoliv hlavní parametry jsou vyjednávány mezi členskými státy EU v rámci Společné zemědělské politiky, Česká republika má poměrně široký manévrovací prostor pro nastavování podmínek vyplácení dotací. Cílem by mělo být přenastavit systém dotací tak, aby podporoval přechod na zemědělství vykonávané v souladu s životním prostředím. Nabízí se podmínit vyplácení dotací veřejným přínosem, který by kromě pěstování potravin bez pesticidů a dusičnanů zahrnoval také zvyšování organické hmoty v půdě a podporu biodiverzity, což jsou indikátory udržitelného způsobu farmaření. Toho lze dosáhnout například zpřísněním ekoschémat a parametrů pro Dobrý zemědělský a environmentální stav půdy (takzvaných parametrů DZES). Česká republika by měla také aktivně využívat a nastavovat nástroje určené k ekologizaci zemědělství nabízené Evropskou unií.
3. VEŘEJNÉ STRAVOVÁNÍ VE PROSPĚCH EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ
Jedním z problémů ekologického zemědělství je nedostatek odbytu pro biopotraviny. Velkou příležitostí pro podporu domácích ekologických farmářů je veřejné stravování ve školách, nemocnicích, armádě, úřadech či vězeních, které by měly povinně odebírat určité procento potravin výhradně z ekologického zemědělství, ideálně lokálního. Pro začátek je nutné nastavit ambiciózní, ale splnitelný cíl pro množství potravin, které povinně musí veřejné instituce odebírat od lokálních, ekologických farmářů. Pro začátek by to mělo být alespoň patnáct procent do roku 2025 (v některých městech je možné uvažovat o vyšším procentu). Toto číslo se bude pravidelně zvyšovat s přihlédnutím k procesu ekologizace zemědělství. Podobná opatření fungují například v Římě, Vídni či jiných evropských městech.
4. EKOLOGIZACE A REGULACE ŽIVOČIŠNÉ VÝROBY
Živočišná výroba patří k významným zdrojům metanu a jiných skleníkových plynů oteplujících planetu. 96 Vysoká konzumace masa má i dopady na zdraví lidí. Podle Světové zdravotnické organizace například zvyšuje riziko rakoviny. Zvířata však mají důležité místo v zemědělství, zejména kvůli zúrodňování půdy statkovým hnojem a kvůli šetrnému spásání trvalých travních porostů. Cestou, jak tyto problémy řešit, je zvýšení ekologických standardů a zlepšení životních podmínek pro chov zvířat, zamezení dotacím pro průmyslové velkochovy a zvířata integrovat do systému zemědělských podniků v rámci uzavřeného koloběhu živin. I přesto však je nutné směřovat ke snižování počtu chovaných zvířat, a to zejména kvůli nutnosti snižovat emise skleníkových plynů, na jejichž vypouštění se chov zvířat v ekologickém zemědělství rovněž významně podílí. 97 Zvážit lze také rychlejší snížení spotřeby pomocí zavedení daně na maso.
5. REGULACE CHEMICKÝCH PŘÍPRAVKŮ
Dalším krokem k ekologizaci zemědělství je také výrazné omezení využívání chemických prostředků, jako jsou herbicidy, pesticidy a minerální hnojiva. Tyto látky totiž jsou jednou z hlavních příčin vymírání živočichů a rostlin
a kontaminace podzemních vod, navíc přispívají ke zhoršování zdraví lidí. U případů, jako je glyfosát nebo u jiných velmi nebezpečných látek, je na místě úplný zákaz. V případě pesticidů a umělých hnojiv je cestou postupné utlumování, státní regulace a postupné nahrazení přírodě blízkými metodami ochrany rostlin. U pesticidů by do roku 2030 měl klesnout jejich podíl o padesát procent, u umělých hnojiv o dvacet procent a u antibiotik podávaných zvířatům o padesát procent, s následným dalším snížením těchto podílů. Nabízí se také systém monetární regulace v podobě vyššího zdanění látek zatěžujících životní prostředí.
6. PROPAGACE EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ A PODPORA VÝZKUMU
V zájmu státu je také vést informační kampaně na propagaci zdravotních i environmentálních výhod ekologického zemědělství spolu s tím, jak tento způsob farmaření zlepšuje českou krajinu. Nutné je také z prostředků ministerstva zemědělství výrazně větší měrou podpořit výzkum ekologického zemědělství a možností uplatnění jeho metod v České republice.
Od agrokorporací k síti menších farem
7. ZASTROPOVÁNÍ ZEMĚDĚLSKÝCH DOTACÍ
Jedním z klíčových nástrojů omezení vlivu velkých agrokorporací na podobu českého zemědělství a krajiny je zastropování zemědělských dotací (přímých plateb) podle skutečného vlastníka.
Jinými slovy umožnit jednomu skutečnému vlastníkovi ucházet se pouze o omezené množství dotací, což otevírá prostor pro čerpání menšími zemědělskými podniky.
V podmínkách České republiky dává smysl podpořit výrazně menší podniky zvýšenou platbou na první hektary.
8. PODPORA MLADÝCH, ZAČÍNAJÍCÍCH I JIŽ ZAVEDENÝCH ZEMĚDĚLCŮ A ZEMĚDĚLKYŇ
Stát by měl také poskytovat podporu mladým a začínajícím zemědělcům a pomáhat rovněž zavedeným farmá řům uvažujícím o přechodu na udrži telnější formy zemědělství. Například vytvořením poradního orgánu se zastoupením odborníků z řad výzkumných organizací, úřednic i samotných zemědělců, který by poskytoval poradenství, jak v konkrétních podmínkách každé farmy aplikovat ekologická opatření, pomoc při přechodu na ekologické zemědělství a jak na ně získat peníze. Dále je pak nutné odstraňovat bariéry pro ekologické vzdělávání u začínajících zemědělkyň (například zavedení platů pro stážisty v ekologickém zemědělství). Podobná opatření fungují v různých státech Evropské unie, jako například ve Francii či Irsku.
9. PODPORA SDÍLENÍ TECHNOLOGIÍ, SEMEN A ZNALOSTÍ MEZI ZEMĚDĚLCI A ZEMĚDĚLKYNĚMI
Potenciál pro urychlení transformace zemědělství je také ve sdílení výrobních a zpracovatelských technologií. Stát by měl podpořit vznik open source platforem pro sdílené a DIY (do it yourself = udělej si sám) technologie formou legislativního zvýhodnění družstevních forem vlastnění a užívání technologií,
včetně podpory výzkumu a vývoje (za účasti samotných zemědělců) levných forem DIY technologií. Stejně tak je vhodné nastavit podmínky pro vznik semenných bank a sdílení semen mezi zemědělci, aby nad nimi neměly kontrolu jen některé velké agrokorporace.
10. SDÍLENÍ A PŘEDÁVÁNÍ ZNALOSTÍ MEZI ZEMĚDĚLCI A ZEMĚDĚLKYNĚMI
S každým ekologickým zemědělcem, který odejde do důchodu nebo ukončí činnost, odchází i cenné zkušenosti a mnoha lety získané znalosti a dovednosti, které se váží k porozumění specifických klimatických a půdních podmínek dané lokality. Je nutné zajistit, aby tyto znalosti zůstaly zachovány podporou stáží. Je také nutné tyto zkušenosti systematicky sbírat, vyhodnocovat a poskytovat zájemcům z řad vědkyň, studentů, zemědělkyň či zájemců z řad veřejnosti. Zároveň je nutné podporovat sdílení znalostí mezi samotnými zemědělci, zajišťovat podmínky pro jejich setkávání a také zajistit užší kontakt se spotřebitelskými skupinami.
11. UDRŽITELNÉ SPRAVOVÁNÍ PŮDY
Jedním z významných a málo používaných nástrojů, kterými mohou vlastníci půdy zavázat zemědělce k šetrnému, případné k certifikovanému ekologickému hospodaření jsou pachtovní smlouvy. Vzhledem k tomu, že většina zemědělců hospodaří také na propachtované půdě a v České republice existuje velké množství vlastníků půdy (3,5 milionů), je pachtovní smlouva vhodný nástroj k začlenění přesně definovaných kritérií udržitelnosti do praxe daného zemědělce.
Stát, kraje i obce by měly jako vlastníci půdy neodkladně integrovat do pachtovních smluv kritéria udržitelosti a šetrné péče o půdu směrem ke zvyšování organické hmoty v půdě. To již funguje například u pozemků pronajímaných městem Praha. Pro fyzické vlastníky půdy by měl být zřízen poradní orgán, který pomůže formulovat obsah nové smlouvy a pomůže vyjednat změnu v užívání půdy se zemědělcem tak, aby byla zohledněna technologická a jiná omezení a zemědělec měl možnost se adaptovat.
Větším sdružením drobných zemědělců či zájmovým organizacím (družstvům, asociacím či neziskovým organizacím) by pak měl stát nastavit vhodné podmínky pro výkup pozemků od majitelů, kteří o spravování půdy nemají zájem, a jejich přeprodej či najímání zemědělcům hospodařícím v souladu s životním prostředím. Podpořit je potřeba také vznik společenství vlastníků půdy, která by na obecní úrovni zajišťovala vzájemnou informovanost a mohla vystupovat jako partner pro spolupráci s obcí.
12. PODPORA V SAMOVÝROBĚ ENERGIE POMOCÍ OBNOVITELNÝCH ZDROJŮ
Zemědělství patří rovněž k sektorům, které by měly být součástí energetické transformace od fosilních paliv k čistým zdrojům energie. V rámci speciálních dotačních programů by měl stát umožnit zemědělcům instalovat solární panely na střechy farem či jiné vhodné plochy, stavět větrné turbíny či bioplynové stanice, jejichž fungování však nepovede k degradaci půdy (například zvýšením pěstování kukuřice pro účely spalování). Malým a středně velkým podnikům by měl stát také pomoci v aplikování agrivoltaiky, tedy souběžného pěstování potravin a vyrábění energie solárními panely na jednom poli. Tato technologie je v současnosti drahá a návratnost investic je dlouhá, proto by ji měl stát zpřístupňovat malým zemědělcům a zároveň investovat do výzkumu inovací v tomto oboru. Agrivoltaiku využívají například zemědělci v Japonsku nebo Austrálii.
Lokální a zdravé potraviny
13. PODPORA V SAMOVÝROBĚ ENERGIE POMOCÍ OBNOVITELNÝCH ZDROJŮ
Po vzoru jiných států by měl ten náš na lokálních úrovních (například na úrovni mikroregionů) zavést komunitní potravinové rady (food councils), které by propojovaly drobné zemědělce s odbornicemi, zpracovateli, prodejci, lokálními političkami i podnikateli, restauracemi a spotřebitekami. Potravinové rady by pak měly být platformou pro diskuzi o dalším směřování zemědělství v regionu a zapojování zemědělců i široké veřejnosti do rozhodování o podobě lokálních potravinových systémů a utváření krajiny v jejich okolí. Nutné je zajistit, aby na její rozhodování neměly rozhodující vliv agrokorporace. Potravinové rady fungují v různých částech světa. 98
14. PESTŘEJŠÍ SKLADBA POTRAVIN
Stát by měl (například dotacemi či nastavováním tržních podmínek) podpořit i pěstování pestrých skladeb potravin, od různorodých druhů zelenin a ovoce až po obiloviny alespoň tak, jak to mají nastavené státy s rozvinutým zemědělským systémem (Francie, Irsko, Itálie). Spolu s tím je nutné zrušit povinné přimíchávání biopaliv první generace do pohonných hmot, což by mělo omezit zabírání půdy pro nadměrné pěstování řepky či kukuřice. Zpoplatnit je pak potřeba plýtvání potravinami (zejména u velkoobchodů), aby jídlo zbytečně nekončilo v kontejnerech a na skládkách.
15. PODPORA SPOTŘEBITELSKÝCH I ZEMĚDĚLSKÝCH DRUŽSTEV
Stát by měl (například dotacemi či nastavováním tržních podmínek) podpořit i pěstování pestrých skladeb potravin, od různorodých druhů zelenin a ovoce až po obiloviny alespoň tak, jak to mají nastavené státy s rozvinutým zemědělským systémem (Francie, Irsko, Itálie). Spolu s tím je nutné zrušit povinné přimíchávání biopaliv první generace do pohonných hmot, což by mělo omezit zabírání půdy pro nadměrné pěstování řepky či kukuřice. Zpoplatnit je pak potřeba plýtvání potravinami (zejména u velkoobchodů), aby jídlo zbytečně nekončilo v kontejnerech a na skládkách.
16. ZAPOČTENÍ DOPADŮ DÁLKOVÉ DOPRAVY POTRAVIN I ZVÍŘAT NA ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ
Česká republika patří k tranzitním zemím, skrze které se často přesouvají kamiony převážející (či dovážející) potraviny a zvířata. Systémově je potřeba podpořit lokální zemědělskou produkci tím, že kamionová a další přeprava potravin a zvířat na velké vzdálenosti nebude výhodná (některá opatření v kapitole Levná a pohodlná doprava bez emisí).
17. PODPORA SAMOZÁSOBITELSKÉHO ZAHRÁDKAŘENÍ V SOULADU S PRINCIPY EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ
Ochránit a podpořit je třeba také stávající zahrádkové plochy, zahrádkářské asociace a komunitní zahrady. Stát by měl podpořit programy na sdílení zkušeností s ekologickým pěstitelstvím, zahrádkářské prodejny a sítě sdílení. Obce a města by pak při tvorbě městských plánů měly zohlednit produktivní plochy, na kterých je možné pěstovat potraviny. Zahrákářských kolonií a osad v České republice fungují stovky, málo z nich má však větší podporu (například nabídkou vhodných prostorů) ze strany obcí a měst.
18. PODPORA SPOLUPRÁCE NAPŘÍČ MIKROREGIONY
Stát by měl také vytvářet prostředí pro diskuzi a spolupráci mikroregionů, které si mohou vzájemně vypomáhat například s vypisováním podpory pro zemědělce, poskytováním pracovní síly nebo naopak odbytu pro potraviny pěstované ekologickými postupy. V některých případech dává smysl, aby spolupráce mikroregionů byla nadnárodní. Pro některé příhraniční regiony se totiž vyplatí odebírat potraviny z regionů sousedního státu než z druhého konce České republiky. Na obecní úrovni pak dává smysl využívání potravinových bank pro potřebné v obcích. Potravinových bank už existuje v České republice několik, zejména ve velkých městech. 99
GARANT A GARANTKY KAPITOLY:
Ing. Kateřina Pazderů, Ph.D., Katedra agroekologie a rostlinné produkce, Česká zemědělská univerzita v Praze
Lucie Sovová, Ph.D., Katedra environmentálních studií FSS MU
Tomáš Uhnák, AMPI — Asociace místních potravinových iniciativ