Míra lidské činnosti v krajině se otiskuje nejen do její vizuální podoby, ale také do její kondice a schopnosti odolávat různým výkyvům, včetně těch klimatických. To, jak v ní dnes hospodaříme a jak o ni pečujeme, bude sehrávat klíčovou roli v letech prohlubující se klimatické krize: při její rychlé proměně může krajina zmírňo- vat dopady klimatické změny, nebo dokonce přispívat k jejímu umenšení.
Na strukturu krajiny má v České republice výrazný vliv ekonomika, což znamená, že při jejím spravování se primárně hledí na její schopnost generovat zisk než na její další funkce: ekologické, sociální, proklimatické. Touto jednostrannou orientací čistě na sledování výnosnosti lesů a zemědělské půdy se narušil charakteristický krajinný ráz českého venkova, historicky tvořený mozaikou remízků, jezírek, polí a lesíků. Přístup k péči o krajinu se musí proměnit, aby zohledňoval všechny tyto aspekty. Musí se do ní navrátit rozmanitost krajinných prvků a na ně navázaných rostlinných a živočišných druhů, což zároveň přispěje k lepším adaptačním a mitigačním vlastnostem krajiny.
Tato proměna je důležitá i z pohledu zdraví lidí a kvality jejich života. Potřebujeme krajinu, která není znečištěná, je pestrá a plná života, je místem k relaxaci, k trávení volného času a ke zklidnění. A také může být příležitostí pro vznik nových kvalitních pracovních míst. Z pohledu probíhající klimatické krize by měla být budoucí krajina odolnější k různým projevům počasí, zajišťovat kvalitní jídlo (případně i udržitelný stavební materiál) lidem a také (v malé míře) produkovat biomasu (pro pohon některých forem dopravy nebo jako zálohu energetického systému). A nakonec také absorbovat z atmosféry uhlík a tím v bezemisním scenáři vyrovnat (radikálně sníženou, ale pořád nutně nějakou) produkci oxidu uhličitého v sektorech průmyslu a dopravy.
KONTEXT: MRTVÁ A SUCHÁ KRAJINA
Současná podoba české krajiny je výsledkem politicko-hospodářských rozhodnutí učiněných za minulého režimu (scelování polí, odvodňování krajiny, postupná intenzifikace a chemizace zemědělství, pěstování monokultur — jak v lesích, tak na polích). K dalšímu zhoršení stavu z environmentálního pohledu došlo po našem vstupu do Evropské unie v roce 2004, kdy hospodaření začaly naplno ovlivňovat evropské dotace i nutnost prosadit se na otevřeném evropském trhu. 78
České zemědělství je kontrolováno velkými zemědělskými koncerny, a proto v krajině dochází k několika negativním jevům. Půda je odnášena erozí, kdy každoročně zmizí až 21 milionů tun ornice. 79 Ze zemědělské krajiny v důsledku hospodaření na velkých plochách polí rapidně ubývá různých druhů živočichů, například hmyzu (vč. opylovačů) a ptáků, stejně tak klesá přítomnost půdních organismů. 80 A chybí také různé typy vegetace — remízků, solitérních stromů, mokřadů, alejí a dalších, které jsou pro tyto živočichy útočištěm. Schopnost zemědělské půdy zadržovat vodu výrazně klesá (dnes je na 60% úrovni oproti minulosti, což vede k jejímu rychlému odtoku z lokality do řek a tím k vysušování krajiny).
Jako pozůstatek minulého režimu jsou na čtvrtině ploch zemědělské půdy meliorace, čili zatrubněné odvodňovací systémy, které rovněž přispívají k vysoušení krajiny. Vodu navíc znečišťují pesticidy používané v průmyslovém zemědělství. 81 Jeho negativní dopady i vizi, jak ho proměnit, podrobně představujeme v kapitole Udržitelné zemědělství otevřené lidem.
Lesy v důsledku sázky na holosečné hospodaření a pěstování pro naše podmínky nevhodných monokultur (hlavně smrků) a také kvůli výkyvům počasí, způsobených klimatickou krizí, trpí různými plošnými nákazami. Patří mezi ně rozsáhlá kůrovcová kalamita, ale i různé typy houbových nemocí. Cílem lesního hospodaření je hlavně zisk z prodeje dřeva, což vede k pokračování holosečného hospodaření, používání těžké těžební techniky (např. harvestorů), již zmiňovanému pěstování smrkových monokultur a jiným formám intenzivního lesního hospodaření. 82
Je nutné vytvořit jasný plán, jak snížit emise v zemědělství i lesnictví, adaptovat krajinu na klimatickou krizi a zvýšit schopnost zemědělské i lesní krajiny absorbovat uhlík. (Například po vzoru dokumentu od organizace Centre for Alternative Technology z Velké Britániie.) 83 Na různých úrovních existuje již několik strategických dokumentů, které se zabývají obnovou zdravé krajiny. Nejsou však sjednocené a navzájem propojené. A také dochází jen k jejich částečnému plnění. Pro rychlou proměnu české krajiny je potřeba sjednotit jednotlivé strategické dokumenty a vytvořit jasný plán obnovy krajiny, který by prioritizoval nutné kroky i s časovým harmonogramem, a to na celorepublikové úrovni. Stát, kraje i obce musí alokovat dostatek finančních prostředků do jeho plnění.
1. PODPORA BIODIVERZITY V KRAJINĚ
Do krajiny, a to zejména do té zemědělské, je potřeba opět navracet různorodé druhy zvířat a rostlin, které z ní vlivem nešetrných zemědělských praktik v posledních dekádách zcela vymizely. Garantovaný podíl neproduktivních prvků by měl být minimálně 10 %; z toho alespoň 5 % by měly tvořit krajinné prvky, které slouží jako ekologická kostra krajiny. Mezi ně patří zejména rozptýlená zeleň, meze, remízky, tůně. Navrácení vegetace a vody do krajiny povede k nárůstu počtu různých druhů živočichů. Na úrovni obcí zavedla podobná opatření Praha, která svou půdu pronajímá za stanovených podmínek (kromě jiného výsadba remízků, ovocných stromů, travnatých ploch a dalších) ekologickým zemědělcům. 84 O návrat tůní, mokřadů a dalších důležitých krajinných prvků na Vysočinu úspěšně usilují například sdružení Krajina, Meluzína, JARO Jaroměř, Živá voda nebo Česká společnost ornitologická.
Zásadní pro vybudování zdravé krajiny bude celostní proměna zemědělských praktik směrem k ekologickému zemědělství. Podstatné kroky vedoucí k takovéto proměně jsou popsány v kapitole Udržitelné zemědělství otevřené lidem.
Dobrý a ambiciózní plán, jak proměnit krajinu tak, aby v ní vzrostla biodiverzita, byla odolnější vůči klimatickým
změnám a dokázala lépe absorbovat uhlík, vypracovalo například Centre for Alternative Technology ve Velké Británii. 85
2. NAVRÁCENÍ VODY DO KRAJINY
V důsledku systematického odvodňo vání krajiny a špatného lesního i zemědělského hospodaření v uplynulých dekádách (zhruba od 50. let minulého století) je krajina v České republice vysušená. Vymizely z ní malé potůčky, tůně, mokřady a další, pro zdravou krajinu klíčové vodní prvky. Asi čtvrtina zemědělské půdy je dnes protkána systémem podzemních odvodňovacích trubek, tzv. odvodňovacích meliorací, které odvádějí vodu z polí a luk pryč z České republiky. 86 Pro boj s dopady sucha, které je a v budoucnu bude podle vědců a vědkyň nejvýraznějším projevem klimatické krize ve střední Evropě, 87 je potřeba co nejrychleji začít s návratem vody do krajiny a se zvyšováním schopnosti půdy vodu zadržet.
Této proměny lze dosáhnout zmapováním, upravením a v mnoha případech i odstraněním nepotřebných trubek odvádějících vodu z krajiny a postupnou obnovou povrchových vodních toků (potůčků, říček). Dalšími opatřeními je postupné navrácení mokřadů do krajiny, obnova tůněk, revitalizace potoků a řek a navrácení jejich přirozených meandrů. To je možné ve formě různých dotačních programů jak na úrovni státu, tak na úrovni krajů a obcí. Některé z těchto krajinných proměn již podporuje stát nebo obce skrze systém dotací.
Pro lepší adaptaci krajiny na klimatickou změnu je důležité zavést a uvést v život pojem Krajinný plán ČR a podpořit ho jak dotačně, tak ve státní politice. Plán cílí na komplexní obnovu volné krajiny, ale i obcí a měst (zahrnuje i zlepšení hospodaření s dešťovou a odpadní vodou, modro-zelenou infrastrukturu a jiné oblasti na úrovni obcí). Počítá se zádrží vody, protipovodňovou ochranou a zlepšením hydrologických funkcí a struktury lesa i zemědělského půdního fondu či využitím nebo odstavením hydromelioračních systémů. To vše vede ke zvýšení akumulace, retence a retardace vody v celých plochách všech povodí České republiky a také jako boj proti suchu. Takovýto komplexní plán již v malém měřítku připravil a realizuje spolek Živá voda v obci Zdoňov na Broumovsku.
V neposlední řadě je boj proti suchu a ochranu vodních zdrojů možné ukotvit v územně-plánovacích dokumentech (územní plán, zásady územního rozvoje [ZÚR] a politiky územního rozvoje [PÚR], například lepším zanesením podpory modro- zelené infrastruktury apod.).
3. DRUHOVĚ PESTRÉ, STRUKTURNĚ I VĚKOVĚ ROZMANITÉ LESY
Pro zdravé a odolné lesy je potřeba upustit od holosečného monokulturního hospodaření a přejít k hospodaření přírodě blízkému: nechávat les přirozeně se obnovovat, a to i na významné části kalamitních ploch, těžit jednotlivé stromy nebo malé skupiny stromů, aby nevznikaly holé plochy, pěstovat na jedné ploše různé druhy dřevin s přirozeným výskytem v dané lokalitě. Zdravé, rozmanité lesy nejenže lépe odolávají změně klimatu, dokážou rovněž i ukládat uhlík z atmosféry. K zavedení těchto změn do praxe je nutné reformovat lesní zákon a vnést do něho povinnost citlivějšího lesního managementu, který by lesní hospodaření posunul za přístup maximální výnosnosti k udržitelnější formě správy.
Dalším motivačním nástrojem, jak proměny lesů docílit, je podpora certifikace FSC (Forest Stewardship Council), jejíž český standard vycházející z mezinárodních pravidel zaručuje zdravé hospodaření, zohledňující jak ekonomickou, tak sociální a ekologickou funkci lesů. Sociální, protože nabízí důstojné podmínky pro zaměstnance a zaměstnankyně v lesnictví a podporuje malé lesní firmy. Ekologické, protože lesní hospodaření spojuje s ochranou přírody a ekosystémů nebo omezuje používání pesticidů.
Ministerstvo zemědělství musí zavést na významné části lesů v majetku státu (Lesy ČR s. p.) jakožto majoritního správce českých lesů certifikaci FSC, která bude garantovat šetrné hospodaření ve veřejných lesích. Musí také formou dotací nebo veřejných zakázek motivovat soukromé vlastníky, aby certifikaci FSC rovněž zaváděli.
Novelizací musí projít i myslivecký zákon, který zajistí snížení počtů spárkaté zvěři v lesích. Jejich cílené přemnožování ze strany myslivců a podnikatelů vede k vážnému poškozování mladých stromů a brání přirozené obnově lesů.
4. ROZMANITOST LESNÍCH HOSPODÁŘSKÝCH POSTUPŮ
Většina lesů je v podhorských oblastech a naopak zcela chybí v nížinách. Lesy je proto nutné sázet tam, kde je potřebujeme z hlediska zadržování vody a rozmachu biodiverzity. Přechod na přírodě blízké lesní hospodaření je v určité míře vhodné dobře doplňovat jinými formami lesa: lesy nízkými a středními (tzv. výmladkovým lesním hospodařením) nebo agrolesnictvím. Tyto postupy je potřeba podpořit v lesním zákoně i formou dotací. O proměnu monokulturních lesů a přírodě blízké pěstování lesů u nás usiluje například spolek Pro Silva Bohemica.
Zároveň je důležité ponechat určité procento lesů (3-5 % rozlohy krajiny, cca 10 % rozlohy lesa) bezzásahové a rozvíjet vzorky divočiny, u nichž můžeme pozorovat například i to, jak jsou lesy v přirozeném stavu schopny reagovat na změny klimatu.
5. PODPORA LIDÍ NA VENKOVĚ
Transformace krajiny musí být zároveň příležitostí pro zkvalitnění života lidí na venkově. Zdravá krajina s sebou přináší čisté životní prostředí bez chemie, znečištěnéhoovzduší a vody. Pro lepší přístup lidí do krajiny je potřeba obnovovat stezky a polní cesty (jak už se děje na úrovni obcí, například v Miroslavi nebo Božicích na jižní Moravě), které mohou zpříjemnit pobyt v přírodě. Na ochranu před extrémními projevy počasí v důsledku klimatických změn je vhodné podpořit možnosti pojištění proti suchu nebo povodním.
Nástroje obnovy zdravé krajiny jsou také příležitostí pro rozvoj udržitelné ekonomiky a tvorbu nových pracovních míst. Pozice mohou jak vznikat v oblasti péče o krajinu a praktické ochrany přírody, tak se mohou podporovat malé firmy a podnikatelé (zpracovatelé dřeva, producenti a zpracovatelé biomasy, výrobci přírodních izolací nebo nábytku, stavitelé dřevostaveb apod.). Podpora tvorby lokálních pracovních míst je možná například skrze rozvoj malých krajských firem a živnostníků a také skrze dotační podporu ze strany státu.
6. KOMPLEXNÍ POZEMKOVÉ ÚPRAVY
Komplexní pozemkové úpravy jsou dalším významným nástrojem, který může, při správném nastavení, zásadně přispět ke stabilizaci ekosystémů v krajině. Zejména pokud jde o záchyt a práci s vodními zdroji, obnovení starých cest, čímž se zprůchodní krajina a pole se rozčlení na menší celky. Lze přijmout takovou právní úpravu, která by stanovila předkupní právo pro stát při každé žádosti o vyřazení půdy ze zemědělského půdního fondu a s tím spojenou povinnost pozemek opět prodat k zemědělskému využití. Tímto způsobem je možné chránit půdu před masivním zastavováním.
7. OMEZOVAT ROZŠIŘOVÁNÍ MĚST A NEUDRŽITELNOU ZÁSTAVBU KRAJINY
Rozrůstání měst do krajiny je často nekoncepční a nebere ohled na další funkce území (úrodnost půdy, krajinný ráz, plochy zeleně k rekreaci apod.) V územních plánech měst by měl být důraz kladen spíše na jejich zahušťování (ne však na úkor dostatku zeleně a veřejného prostoru). Rovněž by v nich měla být regulována výstavba velkých logistických hal a nákupních center, které se často staví na kvalitní půdě, která by mohla být využita lepším způsobem: například pro ekologické zemědělství. Částečné opatření, například již zmíněná podpora ekologických zemědělců v Praze, již existují. Chybí však komplexní řešení.
8. PODPORA PĚSTOVÁNÍ BIOMASY
Produkce biomasy pro energetiku a dopravu bude v budoucnu do jisté míry nevyhnutelná, protože je to pro podmínky střední Evropy nezbytný zdroj čisté energie. První pokusy o dotování biomasy na evropské úrovni byly omylem. Musí se upustit od pěstování biopaliv první generace, jakými jsou řepka, kukuřice, pšenice. To jsou plodiny, které mají v první řadě sloužit jako potraviny. Oproti tomu je potřeba systémem dotací podpořit proměnu biologického odpadu na biouhlí s cílem vrátit jej do půdy, případně na paliva druhé generace, kterou tvoří především dřevnaté a travní porosty. Pěstování biomasy pro účely energetiky však musí být udržitelné, ideální je při něm využívat dále nezpracovatelné zbytky. Proto by i využívání biomasy pro účely energetiky mělo být omezené možnostmi krajiny. Biomasa se může také získávat z dalších forem lesa, například z výmladkového lesního hospodaření nebo z pěstování rychle rostoucích lesů s druhy, jako jsou javor, olše nebo bříza.
9. PŘIPRAVIT SE NA KATASTROFY A NEPŘEDVÍDATELNÉ UDÁLOSTI
Česká republika se v důsledku klimatické změny ocitne v situacích, ve kterých se bude muset postarato lidi zasažené katastrofami (narůstající výskyt povodní, nedostatek pitné vody, vlny veder, silné přívalové deště a bouřky nebo sněhové vánice, požáry a další). V takových situacích je potřeba mít předem připravené scénáře (strategie, zásoby jídla, pití a materiálu, systém včasného varování, finance, lidské kapacity, distribuci informací, zdravotní materiál, logistiku, zázemí v budovách, evakuační centra, podporu pro lidi se speciálními potřebami, pro děti a starší lidi…), které umožní danou situaci řešit s co nejmenším dopadem na zdraví a bezpečnost lidí, hlavně těch nejzranitelnějších.
Na různých úrovních je potřeba vytvořit pracovní skupiny, které budou mít za úkol krizový manage ment v souvislosti s dopady změn klimatu. Podobné skupiny a strategie vznikají v různých státech globálního Jihu, kde jsou rizika katastrof ještě výraznější a uvažuje se více o riziku kombinovaných katastrof. 88 Řadu inspirativních strategií vypracovalo OSN pro země globálního Jihu a také se věnovalo roli genderu v řešení a prevenci před klimatickými katastrofami. 89 90
GARANTI A GARANTKA KAPITOLY:
Václav Zámečník, Česká společnost ornitologická
Jaromír Bláha, Hnutí DUHA
Josef Šedlbauer, Technická univerzita v Liberci
Anna Kšírová, lékařka